Kázání o duchovním růstu

První čtení: Žalm 119,9 – 16: „Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo.“

Čtení ke kázání: Jan 6,52 – 59: „Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

dnešní kázání se bude týkat našeho duchovního růstu. Bůh si totiž přeje, abychom duchovně nestagnovali, nýbrž abychom duchovně rostli. V Listě Židům proto čteme: „Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.“ (Žd 6,1 – 3). Apoštol Pavel to formuloval následovně: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ (1 K 13,11).
Dítě potřebuje ke svému zdárnému tělesnému a duševnímu růstu adekvátní stravu. Podobně k našemu duchovnímu růstu potřebujeme odpovídající duchovní pokrm. Čím se ale vlastně můžeme duchovně sytit? První co nás napadne, je Boží slovo. A tak bychom měli denně číst Písmo svaté a také rozjímat (meditovat) nad ním. Zapomínat bychom neměli ani na pravidelné biblické hodiny, kde se společně vážně zamýšlíme nad Božím slovem. Vzorem nám k tomu může být autor sto devatenáctého žalmu, jehož úryvek jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení (Žalm 119,9 – 16). I pro nás se Boží slovo může stát záchranou a útěchou (Žalm 119,50). Může osvěcovat naší stezku a být světlem pro naše nohy ( Žalm 119,105).
V Druhém listě Timoteovi čteme k čemu všemu může Boží slovo sloužit: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2 Tm 3,16 – 17). Z Písma svatého jakožto psaného Božího slova se dovídáme o Božích skutcích, Božích cestách, Boží vůli a o Božích přikázáních. Účel Písma apoštol Pavel vysvětluje mimo jiné takto: „Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.“ (Ř 15,4).
Boží slovo nemá nás pouze informovat o objektivní Boží vůli, nýbrž chce také promlouvat konkrétně do našich životů. Novozákonní řečtina má pro slovo dva výrazy: logos a réma. Slovo jakožto logos zdůrazňuje naplň či význam slova, slovo jakožto réma klade více důraz na akt než význam: je slovo proslovené někým v určité situaci. Aby se Boží slovo stalo pro nás rémou, nutné je působení Ducha svatého. A tak při čtení Božího slova bychom se měli otevřít Duchu svatému, aby Boží slovo mohlo aktuálně promlouvat do našich životních situací. Neboť víme, že: „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2 K 3,6).
Bůh nám kromě svého slova daroval k našemu duchovnímu růstu rovněž svátosti. Na počátku našeho duchovního života je křest svatý. Po křtu a konfirmaci se můžeme účastnit Večeře Páně, kde nás duchovně sytí svým tělem a svou krví sám Ježíš Kristus. Kristovo tělo je ten pravý pokrm a Kristova krev ten pravý nápoj k životu věčnému, jak jsme slyšeli v našem dnešním čtení ke kázání (Jan 6,52 – 59). Večeře Pané není jen připomínkou spásné Ježíšovy oběti na kříži, nýbrž jde především o její zpřítomněni, její aktualizaci. Přijetí chleba a vína je totožné se vždy novým osvojením dobrodiní Ježíšovy oběti a účastí na darech, které nám přinesla. K těmto darům patří odpuštění hříchů, smíření s Bohem i smíření s lidmi.
Při Večeři Páně jsme očištěni, posíleni a povzbuzeni k tomu, abychom mohli znovu začít žít lépe, svatěji a požehnaněji. Večeře Páně má nás vést k tomu, abychom nebyli jen posluchači Božího slova, nýbrž byli i jeho činiteli, jak požaduje Jakub, bratr Páně, ve svém listě: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ (Jk 1,22). Večeře Páně je rovněž hodem, slavností obecenství, vzájemné pospolitosti bratří a sester. A tak Večeři Páně slaví v plnosti jen takový křesťanský sbor, kde opravdu jedni druhým nesou břemena, vzájemně se podporují a společně žijí z Kristova milosrdenství a ve služně nejmenším z jeho bratří a sester.
Náš duchovní růst samozřejmě vyžaduje účast na společných shromážděních, neboť hlavně zde slyšíme Boží slovo a účastníme se Večeře Páně. Proto bychom měli brát velmi vážně apel autora Listu Židům: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Žd 10,25).
Čtení Písma svatého, svátosti, účast na společných shromážděních mají sloužit k našemu duchovním růstu, jehož cílem je pak, abychom rostli v Krista (Ef 4,15), aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích (Ef 3,17). Abychom se oblékli v Pána Ježíše Krista (Ř 13,14), tedy abychom se oblékli v nového člověka, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele (Ko 3,10). Máme byt dotvořeni v podobu Kristovu (Ga 4,19), ba dokonce Kristus má v nás žít (Ga 2,20). Zkrátka mírou naší duchovní zralosti je sám Ježíš Kristus, jak čteme v Listě Efezským: „…. až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.“ (Ef 4,13 – 14). Je to jistě náročný cíl, avšak Bůh nám ve své milosti poskytl dostatek prostředků k jeho dosažení. Proto tedy bez obav přistupme „směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“. (Žd 4,16). Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti, že jsi nám ve své milosti poskytl dostatek prostředků k našemu duchovnímu růstu Děkujeme za dar Tvého svatého slova a za ustanovení svátosti křtu a Večeře Páně.
Odpusť nám, že v tak často zbytečně duchovně stagnujeme, neboť příliš málo čteme Boží slovo, málo nad ním vážně rozjímáme, málo chodíme na biblické hodiny a nedostatečně navštěvujeme společná shromáždění.
Daruj nám, nebeský Otče, dostatek moudrosti, lásky, rozvahy, odvahy a rozhodnosti, abychom se včas vzpamatovali a napravili v těchto záležitostech své cesty. Abychom nebránili Duchu svatému k dotvoření v nás podoby Ježíše Krista. K Boží slavě a chvále, k užitku našim bližním a k našemu vlastnímu prospěchu. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

Komentovať