První čtení: Genesis 6,5 – 7: “I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.”
Čtení ke kázání: Římanům 7,18 – 20: “Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.”
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání bude věnováno zkaženosti člověka. Názor, že člověk je v podstatě dobrý a jen okolnosti jej nutí jednat zle, nemá oporu v Písmu svatém. Jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení, sám Bůh brzy litoval, že stvořil člověka, neboť “každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.” (Genesis 6,5 – 7). Později Bůh upřesňuje, že “každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý” (Genesis 8,21). A v žalmu jednapadesátém se dovídáme, že člověk se již rodí v nepravosti a že je počat v hříchu. Král David zde totiž jen přitakává Bohu, když říká: “Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.” (Žalm 51,7).
Teologové hovoří o porušitelnosti, zkaženosti či zkorumpovatelnosti člověka. Latinské slovo corrumpö totiž znamenánejenzmařit či podplatit, ale také mravně porušit či zkazit. Člověk je zkrátka mravně oslaben ve vztahu ke zlu. Upřednostňuje zlé jednání před dobrým, převládá u něj pud k smrti nad pudem k životu (slovy psychiatra Sigmunda Freuda) neboli převažuje u něj nekrofilní orientace nad biofilní orientací (slovy filosofa Ericha Fromma). Tato zkaženost je důsledkem neposlušnosti prvních lidí – Adama a Evy, je důsledkem jejich tzv. prvotního hříchu, o kterém se píše ve třetí kapitole knihy Genesis. A po Adamovi a Evě tuto zkaženost zdědili všichni jejich potomci a tak se hovoří o tzv. dědičném hříchu. Má se zde na mysli to, že všichni lidé se rodí mravně nedokonalí, s padlou či hříšnou lidskou povahou či přirozeností. Jak píše apoštol Pavel: “Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.” (Římanům 3,22 – 23). V lidské přirozenosti od pádu do hříchu nepřebývá dobro a tak člověk nečiní dobro, které chce, ale zlo, které nechce, přesně tak, jak to vyjádřil Pavel v našem dnešním čtení ke kázání.
Od dědičného hříchu je však třeba odlišit osobní hřích. Dědičný hřích, jehož důsledkem je lidská zkaženost a smrtelnost, lpí na člověku od jeho početí či narození, jak to uvádí v již citovaném textu král David – “Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.” (Žalm 51,7). Osobní hřích pak spočívá v tom, když jako jednotlivci děláme něco mravně nesprávného, tj. v rozporu s Božími přikázáními. Tento hřích pak přináší i osobní vinu každého člověka před Bohem. Malé děti mohou být do určité doby nevinné (bez osobního hříchu či viny), ale již od samého počátku jsou mravně zkažené, neboť špatné sklony mají již od narození v sobě. Dříve či později nutně zhřeší i osobně, neboť díky vrozené padlé přirozenosti nemohou nezhřešit.
Každý hřích odděluje člověka od Boha a neumožňuje mu jednat spravedlivě, tedy podle Boží vůle. I po obrácení, znovuzrození a křtu člověk může hřešit, třebaže již nemusí. O křesťanech totiž platí slova Martina Luthera, že jsou “ospravedlněnými hříšníky”. Bůh jim sice odpustil osobní hříchy a dal jim možnost se znovuzrodit, ale padlé lidské přirozenosti se nezbaví ani věřící. Ta přitom mu brání ve vstupu do Božího království, jak upozorňuje apoštol Pavel ve svém Prvním listě Korintským: “Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.” (1. Korintským 15,50). Kralický překlad tohoto závažného textu pak zní následovně: “Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího dědictví nedosáhnou, aniž porušitelnost neporušitelnosti dědičně obdrží.”
Proto po znovuzrození v křesťanech přebývá Duch svatý a postupně proměňuje jejich srdce i jejich duši. Jedná se zde o tzv. proces posvěcování. Proces přípravy na vstup do Božího království. Tento proces je však postupný a zde na zemi není nikdy ukončen. Těla ovládaného hříchem neboli tzv. těla hřícha, jak se vystižně uvádí v kralickém překladu (Římanům 6,6 a Římanům 8,3), se člověk definitivně zbaví až projde smrtí a vzkříšením z mrtvých nebo při vytržení v době Druhého příchodu Pana Ježíše Krista. Apoštol Pavel to popisuje (opět v Prvním listě Korintským) následovně: “Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!” (1 Korintským 15, 51 – 57). Teprve potom bude plně platit, že člověk již nehřeší a ani hřešit nemůže.
Zbavit se padlé lidské přirozenosti není tedy nikterak jednoduché. Podobně složité bude proto i příchod Božího království v plnosti. Po vzoru židovské apokalyptiky kniha Zjevení zdůrazňuje pro nás velmi závažnou věc, že spása a blaženost následují po zlu a tísní starého věku, který je skrz naskrz zlý a který Bůh musí ukončit prostřednictvím nejrůznějších kosmických katastrof. Vše vyvrcholí v Harmagedonské bitvě, která přinese definitivní Kristovo vítězství nad antikristovskou koalicí šelmy z moře, falešného proroka (šelmy ze země) a králů země (viz Zjevení 19). Avšak satan nebude ještě plně umlčen, pouze bude spoután na tisíc let. Nicméně jeho spoutání a uvrženi do propasti umožní nástup tisíciletého království mesiášské vlády Ježíše Krista, ve kterém jeho občané budou žít ve velmi příhodných podmínkách bez válek, materiálního nedostatku a vykořisťování. Naplní se totiž řada naplní Božích zaslíbení o proměně světa a vztahů mezi lidmi, obsažených zejména u proroka Izajáše – např. Izajáš 11, 6 – 9 (lev bude žrát slámu a nikdo nebude páchat zlo), Izajáš 30,26 (uzdravení ran židovského národa) či Izajáš 65, 17 – 25 (jásot v Jeruzalémě, lidé se budou dožívat plnosti věku, každý bude jíst plody své práce atd.).
Žel ani tyto skvělé materiální a společenské podmínky v mnohých lidech nezlomí moc hříchu. Po svém propuštění ze svého žaláře totiž satan svede mnohé ke vzpouře proti Bohu, svatým a Jeruzalému. Tato poslední vzpoura sice skončí definitivní porážkou protibožských sil, kdy satan bude uvržen do hořícího jezera a lidé předstoupí před Poslední soud (viz Zjevení 20), pro nás je však důležitou připomínkou toho, jak hluboce je v lidech zakořeněna zkaženost a hříšnost. Theologie to vyjadřuje tzv. doktrínou hříchu, která učí, že člověk je před Bohem ve stavu naprosté zkaženosti (nechtění) a naprosté nezpůsobilosti (neschopnosti). Úplná zkaženost člověka zde ovšem neznamená neomezenou zkaženost – intenzita (hloubka) hříchu není absolutní, člověk může dokonce konat relativní dobro (společenské, přirozené, náboženské). Avšak extenzívnost hříchu (jeho šíře) je absolutní – každá schopnost lidské bytosti, každá činnost jeho života, každá sféra jeho existence je prostoupena hříchem.
A tak je logické, že žádný společenský systém vybudovaný lidmi nemůže být dokonalý a sociálně spravedlivý. Proto křesťané by měli mít kritický odstup od každého sociálně ekonomického systému, tedy i toho dnes vládnoucího. Z lidské zkaženosti žel plyne i to, že lidstvo samo o sobě není schopno vyřešit své tíživé problémy, ať již prostřednictvím reforem nebo revolucí. V tomto ohledu je marné doufat pouze v člověka, v lidské schopnosti, v lidskou techniku či lidskou vědu. Teprve až Druhý příchod Ježíše Krista na zem umožní nezvratnou náprava lidstva v celoplanetárním měřítku.
Situace se je velmi vážná, moc zla a hříchu veliká a doufat v člověka Písmo svaté nedoporučuje. Jak vidíme, jedinou nadějí člověka i světa je Ježíš Kristus. S ním lze úspěšně bojovat s hříchem, a to na individuální i společenské rovině. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a tak nám ukázal, že “konec lidských možností ještě zdaleka neznamená konec možností Božích” (Hans Weder). Pohled na slavnou budoucnost při Kristově zjevení na konci času nás má vést k tomu, abychom již na této zemi žili uvážlivě, spravedlivě a zbožně. Rovněž nás nabádá k tomu, abychom ochotně spolupracovali na lidsky důstojnější budoucnosti. Samozřejmě, že to vše nemůžeme činit jen z vlastní síly. Víme přece, že lidé, kteří žijí jen z vlastních sil, nemohou se Bohu líbit (Římanům 8,8). Naše lidské síly jsou nedostatečné k životu podle Boží vůle. Moc a sílu musíme hledat u Pána, jak nám to radí i apoštol Pavel v listě Efezským: “A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci”. (Efezským 6,10). Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
děkujeme Ti, že v Tobě, ve Tvém Synu, Ježíši Kristu a v Duchu svatém máme naději jak pro život časný, tak i pro život věčný. Že nemusíme spoléhat pouze na člověka, na jeho sílu, na jeho schopnosti či dobrou vůli. Ty se totiž tak často ukazují být nejen nedostatečné, ba někdy přímo i tragicky selhávají. Proto dnes tzv. pokrok přivádí nyní lidstvo na sám okraj zkázy, smrti a zániku. Je to logické vzhledem ke zkaženosti, porušitelnosti, zkorumpovatelnosti a hříšnosti člověka, kterou nám zjevuješ.
Děkujeme Ti, nebeský Otče, že jsi našel východisko z této prekérní situaci člověka. Že díky Ježíšově oběti jsou nám odpuštěny hříchy a že se můžeme stát spravedlivými před Tebou. Že v moci Ducha svatého můžeme vést odpovědný život víry a připravovat se tak na vstup do Božího království. Že ve všem se můžeme spolehnout na Tebe a na Tvoji pomoc.
Děkujeme, že se Tvoje spása a záchrana týká jak jednotlivce, tak lidstva jako celku. A tak můžeme s nadějí očekávat na slíbený Druhý příchod Tvého Syna, našeho Pána a Spasitele, který spolu s Tebou člověka i celé lidstvo definitivně vysvobodí z područí zla, hříchu a smrti.
Daruj nám, nebeský Otče, dostatek lásky, víry a naděje, abychom nerezignovali na zápas s hříchem a nežili v luxusu laciné milosti.. Abychom navzdory všem okolnostem zůstali Tvými věrnými služebníky, nepodlehli pokušením světa a dosáhli spolu se všemi spasenými života věčného v Božím království lásky a spravedlnosti.
Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Stanislav Heczko
(LECAV Praha)
Slovak