První čtení: Genesis 1,26 – 31: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“
Druhé čtení: Římanům 7,18 – 20: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“
Čtení ke kázání: Jan 3,1 – 7: „Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „J ak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání bude o lidské přirozenosti. Nejprve nutno vyřešit otázku, zda něco takového vůbec existuje. Někteří dodnes soudí, že ne. Přirozenost se totiž definuje jako podstata, trvalá struktura jsoucna, která je základem či pevnou součástí jeho chování. Lidé se v mnohém mezi sebou liší – pohlavím, věkem, rasou, národností, povoláním či životní zkušeností. Mají tedy všichni něco společného, nějakou společnou lidskost? Od pradávna byl cizinec domorodci považován za něco nebezpečného, nepřátelského, takřka nelidského. Mnohým lidem byla jejich lidskost plně či částečně upírána, například otrokům, ženám, chudým, barbarům, Afroameričanům, gójům či Židům. Toto počínání přirozeně vyvolávalo odpor a hněv, označovaný řeckým slovem thymos. Vznikaly z toho různé rozbroje a války a člověk byl skutečně člověku vlkem.
Naštěstí existoval a existuje i opačný názor, který předpokládá existenci lidské přirozenosti. Nejenže pak existuje všem lidem společná podstata, nýbrž z této podstaty vyplývají všem lidem vrozená práva, nazývaná přirozenými právy. Patří sem právo na život, svobodu, osobní bezpečí, svobodu svědomí a náboženského vyznání, právo na ochranu před mučením a otroctvím či právo na respektování osobnosti, soukromého a rodinného života, obydlí i korespondence. Významnou roli k prosazení tohoto přístupu sehrálo křesťanství se svým pojetím lidské svobody a všeobecné lidské rovnosti. Můžeme mít tedy za to, že určitá lidská přirozenost existuje. Vzniká pak otázka, zda lidská přirozenost je dobrá či zlá.
Francouzský filosof Jean Jacques Rousseau razil představu, že člověk je od přírody dobrý a zlým ho udělaly až instituce civilizované společnosti. Ovšem tyto instituce vytvořil přece člověk, a pokud je dobrý, tak tyto instituce by mu škodit neměly. Přesto ještě v mnohém platí slova tohoto velkého filosofa, že člověk se sice rodí svobodný, ale všude se nachází v okovech. V tomto ohledu je zajímavé, že první ucelená ekonomická škola (klasická politická ekonomie) vycházela z tzv. filosofie přirozených zákonů, která chápala společnost jako organismus, v němž vládne přirozený řád a platí objektivní věčné přirozené zákony, plynoucí z přirozené lidské povahy. A jaká je tato lidská povaha? Od přírody je člověk údajně egoistický, myslí tedy jen na sebe a usiluje výlučně o maximalizaci vlastního prospěchu. Navíc je člověkem směňujícím, směňuje vždy něco za něco. Jen výjimečně je altruistou. To by naznačovalo, že člověk je od přírody spíše zlý než dobrý.
Východisko z toho nám ukazuje Písmo svaté, které uvádí, že Bůh stvořil hmotný svět dokonalý, vyznačující se harmonií a jednotou protikladů. Proto Bůh viděl, „že všechno, co učinil, je velmi dobré“, jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení (Gn 1,31). Člověk byl tedy stvořen jako dobrý, později však uposlechl Satana a porušil Boží zákaz (třetí kapitola knihy Genesis). A tak do světa vstoupil hřích, vstoupila neposlušnost a vstoupilo zlo. A jako důsledek, mzda či odměna hříchu do světa pronikla smrt (Ř 6,23). Člověk se stal mravně oslaben ve vztahu ke zlu. Upřednostňuje zlé jednání před dobrým, převládá u něj pud k smrti nad pudem k životu (slovy psychiatra Sigmunda Freuda) neboli převažuje u něj nekrofilní orientace nad biofilní orientací (slovy filosofa Ericha Fromma). Teologové hovoří o porušitelnosti, zkaženosti či zkorumpovatelnosti člověka. Latinské slovo corrumpö totiž znamená nejen zmařit či podplatit, ale také mravně porušit či zkazit.
. A po Adamovi a Evě tuto zkaženost zdědili všichni jejich potomci a tak se hovoří o tzv. dědičném hříchu. Má se zde na mysli to, že všichni lidé se rodí mravně nedokonalí, s padlou či hříšnou lidskou povahou či přirozeností. Jak píše apoštol Pavel: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,22 – 23). V lidské přirozenosti od pádu do hříchu nepřebývá dobro a tak člověk nečiní dobro, které chce, ale zlo, které nechce, přesně tak, jak to vyjádřil Pavel v našem dnešním druhém čtení (Ř 7,18 – 20).
Od dědičného hříchu je však třeba odlišit osobní hřích. Dědičný hřích, jehož důsledkem je lidská zkaženost a smrtelnost, lpí na člověku od jeho početí či narození, jak to uvádí v jednapadesátém žalmu král David: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž 51,7). Osobní hřích pak spočívá v tom, když jako jednotlivci děláme něco mravně nesprávného, tj. v rozporu s Božími přikázáními. Tento hřích pak přináší i osobní vinu každého člověka před Bohem. Malé děti mohou být do určité doby nevinné (bez osobního hříchu či viny), ale již od samého počátku jsou mravně zkažené, neboť špatné sklony mají již od narození v sobě. Dříve či později nutně zhřeší i osobně, neboť díky vrozené padlé přirozenosti nemohou nezhřešit.
Hřích ničí vztah mezi lidmi a Bohem, vztahy mezi lidmi navzájem, vztah lidí k Božímu stvoření. Hřích ničí jednotlivce, národy a celé lidstvo a stvoření. I po obrácení a křtu člověk může hřešit, třebaže již nemusí. Padlé lidské přirozenosti se člověk jen tak nezbaví. Ta přitom mu brání ve vstupu do Božího království, jak upozorňuje apoštol Pavel ve svém Prvním listě Korintským: „Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“ (1. K 15,50).
Jak se tedy zbavit této padlé, hříšné a špatné lidské přirozenosti? Sebezdokonalování zde moc nepomůže. Tyto snahy mohou situaci jen zhoršit, jak jsem se sám přesvědčil. Boží obraz v člověku je zkrátka těžce porušen. Co se týče rozsahu tohoto porušení, existují mezi křesťany různé názory. Podle katolické teologie dědičný hřích znamená ztrátu prvotní svatosti a spravedlnosti, avšak lidská přirozenost není plně zkažena, její přirozené síly jsou pouze zraněny. Mne osobně je bližší protestantské pojetí, které vychází z toho, že člověk je před Bohem ve stavu naprosté zkaženosti (nechtění) a naprosté nezpůsobilosti (neschopnosti). Intenzita hříchu není sice absolutní (díky Boží milosti, která se částečně dostává i nevěřícím lidem), avšak extenzívnost hříchu (jeho šíře) je absolutní – každá schopnost lidské bytosti, každá činnost jeho života, každá sféra jeho existence je prostoupena hříchem.
Zkrátka rozum i vůle člověka jsou tak porušeny, že v nikom již nelze nalézt ani neporušitelnost, ani znalost, ani bázeň Boží. Jak uvádí apoštol Pavel ve svém listě Římanům: „Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.“ (Ř 3,10 – 18).
Sebezdokonalováním se padlé přirozenosti nezbavíme. Je potřeba úplně ji odstranit a získat novou přirozenost. Musíme zemřít hříchu a znovu se narodit, a to s novou přirozeností, jak to líčí vzdělanému Nikodémovi v našem dnešním čtení ke kázání sám Ježíš (J 3,1 – 7). A díky Ježíši je to skutečně možné. V Pavlově listě Římanům totiž čteme: „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“ (Ř 6,3 – 11).
Ježíš nás tedy vykoupil svou krví ze zákona hříchu a smrti, a pokud uvěříme v Jeho oběť za naše hříchy a necháme se pokřtít, tak se duchovně znovuzrodíme. Narodíme se takříkajíc z vody a ducha, jak opět říká Ježíš v našem dnešním čtení ke kázání (J 3,5). Po znovuzrození v nás přebývá Duch svatý a postupně proměňuje naše srdce i naši duši. Jedná se zde o tzv. proces posvěcování, proces přípravy na vstup do Božího království. Na počátku naší cesty ke spáse stojí ospravedlnění, které nám daruje Bůh v Ježíši Kristu. Na konci pak zbožštění čili získání podílu, účasti na Boží moci, Boží slávě, Boží lásce, Boží dokonalosti, zkrátka na Boží svatosti. A doprostřed, mezi ospravedlnění a zbožštění, nutno situovat posvěcení jakožto dlouhodobý proces působení Ducha svatého v našem životě, který proměňuje naše charaktery, touhy a jednání tak, abychom byli svatí a podobní Kristu.
Tento proces je však postupný a zde na zemi není nikdy ukončen. Těla ovládaného hříchem neboli tzv. těla hřícha, jak se vystižně uvádí v kralickém překladu (Ř 6,6 a Ř 8,3), tedy hříšné lidské přirozenosti, se člověk definitivně zbaví, až projde smrtí a vzkříšením z mrtvých nebo při vytržení v době Druhého příchodu Pana Ježíše Krista. Apoštol Pavel to popisuje (v Prvním listě Korintským) následovně: „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? ´Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1 K 15, 51 – 57).
Pohled na tuto slavnou budoucnost při Kristově zjevení na konci času nás má vést k tomu, abychom již na této zemi žili uvážlivě, spravedlivě a zbožně. Rovněž nás nabádá k tomu, abychom ochotně spolupracovali na lidsky důstojnější budoucnosti. Samozřejmě, že to vše nemůžeme činit jen z vlastní síly. Víme přece, že lidé, kteří žijí jen z vlastních sil, nemohou se Bohu líbit (Ř 8,8). Naše lidské síly jsou nedostatečné k životu podle Boží vůle. Moc a sílu musíme hledat u Pána, jak nám to radí i apoštol Pavel v listě Efezským: “A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci”. (Ef 6,10). Pak bude o nás platit: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Ga 2,20). Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
děkujeme Ti, že v Tobě, ve Tvém Synu, Ježíši Kristu a v Duchu svatém máme naději jak pro život časný, tak i pro život věčný. Že nemusíme spoléhat pouze na člověka, na jeho sílu, na jeho schopnosti či dobrou vůli. Ty se totiž tak často ukazují být nejen nedostatečné, ba někdy přímo i tragicky selhávají. Proto dnes tzv. pokrok přivádí lidstvo na sám okraj zkázy, smrti a zániku. Je to logické vzhledem ke zkaženosti, porušitelnosti, zkorumpovatelnosti a hříšnosti člověka, kterou nám zjevuješ.
Děkujeme Ti, nebeský Otče, že jsi našel východisko z této prekérní situaci člověka. Že díky Ježíšově oběti jsou nám odpuštěny hříchy a že se můžeme stát spravedlivými před Tebou. Že v moci Ducha svatého můžeme vést odpovědný život víry a připravovat se tak na vstup do Božího království. Že ve všem se můžeme spolehnout na Tebe a na Tvoji pomoc.
Děkujeme, že se Tvoje spása a záchrana týká jak jednotlivce, tak lidstva jako celku. A tak můžeme s nadějí očekávat na slíbený Druhý příchod Tvého Syna, našeho Pána a Spasitele, který spolu s Tebou vysvobodí definitivně člověka ze spárů jeho hříšné přirozenosti a celé tvorstvo pak z područí zla, hříchu a smrti.
Daruj nám, nebeský Otče, dostatek lásky, víry a naděje, abychom nerezignovali na zápas s hříchem a nežili v luxusu laciné milosti. Abychom navzdory všem okolnostem zůstali Tvými věrnými služebníky, nepodlehli pokušením světa a dosáhli spolu se všemi spasenými života věčného v Božím království lásky a spravedlnosti.
Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Stanislav Heczko