Ned. 18. Po Sv. Trojici: 14.10.1838. (Choďme, dokud světlo máme) Nábožní křesťané, když předešlé pominulé časy sobě spomínáme a je srovnáváme s časy nynějšími, tedy rozličné myšlení a poznamenání sobě činíme. Z ohledu dobrých časú, dobrého života, dobrých mravú, říkavají lidé, obzvlášť jestli již nějakú hodnú částku života přežili: ach za našich časú bývali dobré časy, hospodářství dobře šlo, mládež nebyla tak rozpustilá jako nyní bývá, lidé bývali nábožnější.
Co jest tedy toho za příčina? Příčina hlavní jest toho ta, že lidé když přicházejí již ke svým létum, pomalu jim ubývá jejich čerstvosti, jejich veselosti ve věcech světa již nemají takové zalíbení, a tak se jim tedy zdá, že nynější časové jsou horší. A v pravdě, pravdivé jest toto pozorování. Naši starodávní předkové říkavali: před časy bývalo dobře na světe, nynejší staří lidé říkavají: před časy bývalo dobře na světe. Nynější mladí lidé, když sestárnou, budou též říkavat: před časy bývalo dobře na světe – a tak to pújde ustavičně dokud lidé budou živi. Z toho by nábožní křesťané nasledovalo, že tedy časové jsou ustavičně ze dne na den, z roka na rok horší a že ti nejprvnější časové ti nejlepší byli. Zdáliš tedy ruka Hospodinova ukrácena jest? Zdáliš tedy Búh jest méně dobrotivý, nežli za starých časú býval? Snad múžeme s větší istotou říci, že nynější časové jsou lepší než bývali, časové pokojnější.
Ze starých knih a spisú, které naši předkové poznamenali, poznáváme, že ne vždycky dobří časové bývali. Obecný ubohý lid neměl takové volnosti a svobody, jako nyní má, nýbrž nejen svým statkem, ale i svými dítkami a manželkami, svým životem i smrtí musil býti podaný svému pánu, který s ním dle své nejlepší vúle nakládati mohl. – Lidé pak, kteří za dávných, starých časú, na svobodě byli, cože měli lepšího od nás? Se svými stádami dobytkú toulali se po krajinách, když ještě osad a měst nebývalo. Neměli zákonú ani pánú, kam přišli, tam bylo jejich obydlí, kde je noc zachvátila, tam bylo jejich lože a odpočinek, tam zabili něco ze svého stáda a vúkol kladeného ohně se veselili spěvem a tancem. Nu to byli ti blažení, ti šťastni a zlatí časové; takové živobytí védli patriarchové, Abrahám, Izák, Jakob; takové živobití védli téměř všickni starodávní národové. Nu ale kde čteme, neb kde slýcháme za našich časú, žeby tak ukrutný hlad býval na světě, jako za starých časú, tak ukrutné vojny, v nichž celý národové pohynuli. Když lidé lehce chtěli živi býti, role neobdělávali, neseli ani nežali – není divu když často býval hlad, nímž celé rodiny vymírali, a celí národové navštíveni byli. Když neměli zákonú a pánú, není divu když mezi sebou ustavičné svady, bitky a boje védli. – Nejsouliž časové naši lepší, príznivější a pokojnější?
Lidé rádi říkají: za našich časú bylo lépe na světě. Ale týkáli se to jejich rozumnosti, jejich opatrnosti, tedy předce sebe za rozumnějších drží, nešli svých předkú. Nebo rozunmost, opatrnost, rozšafnost, to jsou takové věci, které sobě člověk nedá vzíti. I hlúpému a nerozumnému člověku, když řekne, že je hlúpý a nerozumný, za zlé to má a hněvá se. – O těchto nynějších časých říkáme, že jsou to časové osvíceni, lidé múdřejší a promyslnější, nebo mnoho nového, mnoho divného se vymýšlí téměř každého dne. A v pravde šťastný člověk, kdo v takových osvícených časech žije: nebo každý uzná že lepší jest múdrost než hlúpost, lepší rozum než nerozum, lepší světlo než tma. Nyní jsou časové osvícenější nejen v obecném životě, nejen v hospodářství, nejen v umění rozličném, ale i v náboženství – a to jest ta věc nejhlavnější – My o tom dále premyšlovati budeme, prvé ale spívati budeme e.t.c.
Text:
J 12,35-36
Tedy řekl jim Ježíš: Ještě na malý čas světlo s vámi jest; choďte dokud světlo máte ať vás tma nezachvátí, nebo kdo chodí ve tmách neví kam jde. Dokud světlo máte věřte v světlo, abyste sinové světla byli.
Tyto slová mluvil Ježiš zástupu, který se k nemu shromaždil. Choďte dokud světlo máte, t.j. nasledujte mého učení a věřte ve mne, dokud s vámi jsem. Těmito slovy nám přivolává i náboženství naše Evangelické, obzvlášte pak dnešního dne, v němš světíme památku obdržení svobody Evangelické, skrze Jozefa císaře nesmrtelné památky. Choďme i my dokud světlo máme, t.j. ukážme v těchto osvícených časech, že se za světlo pravdy, za náboženství naše nestydíme. V 1, kázani našeho vysvetlíme sobě, co jsou vlastne ti osvícení časové a 2, se přesvedčíme, jaké veliké šťestí jest, v takových časích živu býti.
1.
Co jest tedy osvícení, co jest světlo rozumu? Jest to, když někdo něco jasně zřetelně poznává, tma, neb zatemnění rozumu jest když člověk o některé věci nemá dokonalého presvědčení. Tak jako ve dne člověk všecko lépe vidí a rozeznává, bezpečně chodí, své práce lépe koná než v noci – tak právě jest to i s rozumem lidským, když v něm světlo a jasno jest. On zná a vidí nejen že něco jest, ale také proč jest to tak a proč ne jinak. Když něco činí, on to nečiní jen proto že se to tak naučil, anebo proto že to i jeho otcové tak činili, ale proto, že to svým rozumem rozsúdil, že jest to dobré. Kdo svého rozumu k premýšlování užívá, o tom se praví že jest člověk osvícený. I o člověku hospodáři múže se říci, že jest osvícený, když pri všem co činí, pri každé práci zdravého rozumu užívá. Zvlášte k osvícenosti to prináleží, když někdo není lehkověrný a pověrečný, ale všecko dobrým rozumem považuje. K pr. když někdo věří na sny, na vidění, duchy neb strašidla, když někdo praví že jeho dítě neb jeho dobytek má počarované, aneb když se praví že takové manželství nebude šťastné, když se svadba a pohřeb v jeden den prihodí když některé nemoci, mnohými nerozumnými prostředky léčí a jiné těm podobné. Zdališ ten osvícený jest, který v takové hlúposti věří? Nikoli v hlavě a v rozumu takového člověka jest tma a ne světlo. Rozumný a osvícený člověk nevěrí tomu, nebo zná rozumu svého užívati a přemyšlovati. Nuže vizme tedy nábožní křesťané již co jest světlo a osvícení náboženství? Když sobě lidé Pána Boha a jeho vlastnosti, své určení k životu věčnému, své povinnosti k Bohu k sobě a blížnym tak představují, jak je tomu Písmo a rozum učí, když sobě představují Pána Boha, jako otce nejdobrotivějšího, který všecko dobré chce a dobré činí; Když náboženství své považují, ne jako takovou věc, která se jen v kostele učí a vykonává, ale jako pravidlo, dle kterého celý život má býti spořádaný; když toto všecko tak považuji a věří, že se to i s rozumem srovnává – tedy se múže o nich právem říci že jsou osvíceni v duchu a v pravde a v náboženství.
Jestli někdo sobě myslí, že Pánu Bohu jest to dosti, když se mu pomodlí a zaspívá, a na polepšení života pri tom nepomyslí, tedy jeho duch není ješte v náboženství osvícený. Osvícený křesťan přesvědčen jest, že náboženství jest lidem proto dané, aby život svúj ním spravovali, nasledovně sama modlitba a spěv nic není platný. On se drží toho povědění: Víme že Búh hříšnikú neslyší, ale kdoby ctitel jeho byl a vúli jeho činil, tohoť slyší (Jan 9,31). Kdo věří, že k spasení dosti jest věřiti v Krista a jiného nic: i ten se ve velkém bludu nachází. Osvícený křesťan napr. tomu věrí že Bohu na naší víre nic nezáleží, jestli ona s pobožným a cnostným životem spojena neni. Naši starodávní předkové před časy Luthera ovšem té osvícenosti křesťanské neměli; oni byli v otroctví a temnosti duchovní pohríšeni. Jim bylo zakázáno o náboženství premýšlovat; měli zakázano všecko to věřit, ne co Búh ale co cirkev ustanovila. Tu ovšem, skrze pútě, skrze pústy a jiné ceremonie museli Boha vzývat. Ba právě ve svých modlitbách ne k Bohu ale k svatým se obraceli. Vzývaní panny Marie bylo daleko vážnejší a větší, nešli vzývání samého Pána Boha. Služby Boží sej jim ne v materském jazyku ale v latinské reči prednášeli, které obecný lid nerozuměl. Ajhle takoví časové byli smutní pro náboženství: o nich právem se mohli říci ty slova proroka Izaiáše: Tmy prikryli zemi a mrákota národy. (60,2). Vidíte nábožní křesťané že lépe jest v osvícených časých živu býti, nešli v zatemnělých.
2.
Když Spasitel náš v Židovské krajině, jako učitel cnosti a pravdy povstal, tenkráte v náboženství jak židovském, tak pohanském ta největší pověra, neznámost a mrákota panovala. Židé Boha sobě predstavovali více jako hněvivého, nešli dobrotivého o němž věřili, že on jest Buh jen národu židovského, nikoli pak otec všech lidí, který rozhnevaný hríchy lidskými, toliko objetmi krvavými udobřen býti mohl. A jak smutné to bylo v náboženství pohanském, kdežto se domnívali, že jejich bohové se o ně nestarají, a tak skrze oběti na nichž lidská krev vylívaná byla, musejí ziskáni býti.
Takové to nesmírné štěstí pro celé pokolení lidské, že skrze učení Kristovo nové světlo náboženství se osvítilo. Časové křesťanští s ohleda na časy židovské a pohanské obrátili se na časy osvícené. A v skutku nikdo na světe více k osvícení lidu nepřispěl, jako ten, který sám nejosvícenější byl, Kristus Ježíš. Ovšem sice, ti křesťanští časové později se zase zatemnili i množství bludú se na světě v náboženství rozšírilo; čisté učení Kristovo skrze rozličné lidské cirkevní přídavky a přílepky bylo porušené; vzývání Boha v duchu a v pravdě obrátilo se na vzývání Boha jen ústami a zevnitřními ceremonyami. Konečně však, skrze reformaci, aneb obnovení církve, skrze Dr. M. Luthera zase světlo pravdy a čistého učení se osvítilo.
V pravdě máme příčinu se slovy Evanjelia zvolati: blahoslavené oči, kteréž vidí, co my vidíme, a uši, které slyší, co my slyšíme; nebo předkové naši chtěli viděti a slyšeti co my vidíme a slyšíme, ale se jim toho nedostalo zapodíl. (Luk 10,23).
Ovšem, ovšem naši předkové evangelický zde v Moravě ano v celém Rak. císařství neměli se co chlubiti tou svobodou a tím pokojem, kterého my od času obdařené svobody již 57 let požíváme (1781, 13.okt. vydán toler. patent).
Takových těžkostí museli zakusovati dosti ste slýchali. V uhrách 300 chrámú Evangelikúm bylo odňato: mnozí byli mučeni, stínani, mnozí ohněm páleni, mnozí ve vězení skonali. V jiných krajinách je za živa zazdívali, do morských hlubokostí pohřišovali a topili. Předse však pravda naposledy zvítězila a dosvědčila že z Boha pochází.
My nábožní křesťané sme živi v časech osvícenějších v nichž mnohými dobrými věcmi chlubiti se múžeme – a ještě s pomocí Boží i lepších nadíti se smíme. Náš tento Boží chrám jest nejlepší svědek kterak Hospodin nakloňuje srdce Královo kamžkoli chce, jako potúčky vod. (Prísl. 21,1). Ale i za to oslavovati máme Hospodina, že nám jej až dosavaď zachoval, tak, že již 44 let nám stojí.
Byli nevelmi dávno takoví búřlivý a zlý časové, kde ukrutnost a bezbožnost nepřátelská ani chrámúm božím neodpúštěla. Kdoby sečtl jen ty chrámy, které od toho času jak tento náš stojí, ve Francúzské, ve Španělské, v Německé a Ruské zemi zkaženi a zbořeni jsou. Však i ten starobylý a velice pamatný chrám v městě Wittenbergu, v němžto jistě někdy bl. p. Dr. Luther kázával a v něm spolu i se svým vysoce učeným tovarišem Filipem Melanchtonem pohřbení leží, i tento pravím od vojska Francúzského zkažen byl.
Nuže jakožto osvíceni křesťané a Evangelici, važme sobě chrámu tohto, jako těžce vydobitého dědictví otcú našich i važme sobě náboženství našeho, jako věci takové, která se nemá vztahovati jen snad na některé dny neb hodiny, ale na celý náš život.
Kdo chodí ve tmách, (praví Kristus), neví kam jde. Věřte v světlo, abyste synové světla byli. Amen