Máš něco, co bys nebyl dostal?

 

Máš něco, co bys nebyl dostal? (kázání)
 

První čtení: Genesis 1,1 – 4: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy."

 

 

 

Čtení ke kázání: 1 Korintským 4, 7: … Máš něco, co bys nebyl dostal?…

 

Kázání:

 

Milé sestry a drazí bratři,

apoštol Pavel položil korintským křesťanům zajímavou otázku: "Máš něco, co bys nebyl dostal?" Asi tušíte, že odpověď na ní zní: ne. Nemám nic, co bych nedostat. Jinak řečeno, vše jste dostal. Od koho? Přece od Boha. Když si to pořádně uvědomíme, bude to mít pro nás dalekosáhlé důsledky. A tak si stručně připomeňme, co to obnáší, že nemáme nic, co bychom od Boha nedostali.

To, že vše vděčíme Bohu, předně znamená, že Bohu vděčíme za vlastní existenci. Jako křesťané věříme totiž, že Bůh stvořil svět z ničeho (ex nihilo). Bůh je pro nás stvořitelem nebo a země a všeho viditelného i neviditelného. Slyšeli jsme to v našem prvním čtení (Gn 1,1 – 4) a vyznáváme to také v Nicejsko-cařihradském vyznání víry ("Věřím v jednoho Boha, Otče všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.").

Bůh je také dárcem života. Jako křesťané stěží můžeme věřit tomu, že vývoj mrtvé hmoty vedl spontánně ke vzniku života. Spíše uznáváme starou zásadu, že živé vzniká jen z živého. A tak věříme Písmu svatému, že od Boha "pochází každý nebeský i pozemský rod", jak čteme v Listu Efezským (Ef 3,15). Bůh nejen stvořil vesmír a v něm život, tedy všechny živé tvory, a to včetně člověka, ale také "nese všecko svým mocným slovem", jak je psáno v Listě Židům (Žd 1,3).

Bůh se na vzniku naši existence nepodílej jen tím, že stvořil vesmír, život a člověka. Bůh osobně bděl i nad naším vlastním zrodem. Dosvědčují to slova 139 žalmu: "Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou." (Ž 139,15 – 18). V Něm, to jest v Bohu "žijeme, pohybujeme se, jsem", jak uvádí apoštol Pavel (Sk 17, 28).

Nerodíme se přitom jako "tabula rasa" čili jako čistá, nepopsaná deska, jak soudil anglický filosof John Locke. Nýbrž dědíme po předcích nejen fyzické (tělesné) vlastnosti, ale také řadu psychických (duševních) vlastností. Ty až z osmdesáti procent. To znamená, že nás hlavně předurčují geny a ne výchova. Vskutku tu není skoro nic, co bychom vděčili sami sobě. I naše znovuzrození a naše víra je Boží dar, jak říká sám Ježíš: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (J 6,65). Nebo: "Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (L 10,22).

Bůh nám věřícím zkrátka daroval život časný i věčný a řadu darů přirozených i duchovních. A chce, abychom z těchto darů těžili a naše "hřivny" rozmnožovali. Jasně na to poukazuje Ježíš ve známém podobenství o hřivnách: "Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: `Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal. ´ Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. ´ Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: `Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal. ´Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. ´ Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´Jeho pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. ´“ (Mt 25,14 – 30).

Toto podobenství podle mne nelze chápat jako text ospravedlňující podnikání či dokonce finanční spekulace, jak to činí někteří vykladači. Pán nás zde jen nabádá, abychom využívali své hřivny čili dary. Pokud Mu nemůžeme sloužit sami vlastním úsilím (např. kvůli chatrnému zdraví), pak můžeme podpořit úsilí jiných svými modlitbami či finančně.

Svými aktivitami bychom přitom neměli sloužit sobě, ale Bohu a našim bližním. Ježíš to vysvětluje hned po uvedení podobenství o hřivnách: "Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. ´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? ´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. ´Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. ´Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti? ´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. ´A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života." (Mt 25, 31 – 46).

Svá obdarování bychom tedy měli používat k Boží slávě a chvále a k užitku našich bližních. A ne k egoistickému rozmnožení svého bohatství a majetku, jak dnes činí mnozí lidé, ba i někteří křesťané. Naše služba by přitom měla odpovídat našim schopnostem, jak jsme slyšeli v podobenství o hřivnách: "jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností" (Mt 25,15). Výsledek u prvních dvou služebníků také tomu odpovídá. Každý zdvojnásobí své původní hřivny. Ukazuje se zde jasně biblická zásada: "Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více", kterou pak přímo uvádí evangelista Lukáš (L 12,48). Pokud jsem šikovnější než jiný, popřípadě silnější nebo inteligentnější, tak to mne jen zavazuje k tomu, abych více pomáhal těm méně šikovným, slabším a méně inteligentním. Ne abych se na ně povyšoval a vykořisťoval je, ale abych jim sloužil.

Pro nás křesťany by to měl být přirozený postoj, neboť víme, že není nic, co bychom nedostali. Víme rovněž, že: "Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést" (1 Tm 6,7). A tak oprávněně sám Ježíš nám ukládá: "Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." (Mt 10, 8). Pokud zatím nezištně nesloužíme Bohu a lidem, tak bychom s tím měli konečně začít. Nechceme přece skončit jako ten neužitečný služebník, kterého nechal Pán nakonec uvrhnout ven do temnot, tam kde bude pláč a skřípění zubů. Amen.

 

Modlitba po kázání:

 

Nebeský Otče,  

děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.

Zkrátka za vše, co máme a čeho jsme dosáhli, vděčíme jedině Tvé milosti. Neboť není nic, co bychom nedostali od Tebe shůry. To nás zavazuje, abychom nezištně sloužili Tobě a našim bližním. Žel, často zde selháváme a myslíme více na svůj vlastní prospěch než na prospěch našich bližních a na Boží slávu a chválu.

Odpusť nám to, nebeský Otče, a daruj nám dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy a moudrosti, abychom se včas vzpamatovali a začali vážně brát službu Tobě a našim bližním. Abychom dokázali vstupovat do všech dobrých skutků, které jsi pro nás připravil. Abychom vždycky a ve všem hledali Tvoji vůli a snažili se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať nežijeme sami pro sebe, ale pro dobro našich bližních a hlavně ke Tvé slávě a chvále. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

 

Stanislav Heczko

(LECAV Praha)