Kázání o spasitelné víře

První čtení: 1 Tesalonickým 4,7 – 8: „Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.“

Čtení ke kázání: Jakubův 2,14: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

dnešní kázání bude o spasitelné víře. Kdo chce být spasen neboli zachráněn od věčného zatracení, musí věřit. V Listě Židům totiž čteme: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6). Víra v Boha je tudíž nutná, avšak nestačí, jak nás upozorňuje Jakub, bratr Páně: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.“ (Jk 2,19). Důležité je, v koho to vlastně věříme. Pouze víra v Ježíše Krista, Syna božího, je spasitelná. Apoštol Pavel to zformuloval následovně: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben.´“ (Ř 10,9 – 11).
Apoštol Petr ve Skutcích apoštolů to pak vyjádřil takto: „Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,11 – 12). Jenom ve jménu Ježíše Krista člověk může být spasen, v žádném jiném jménu. Ani ve jménu Alláha, Buddhy, Krišny, Jehovy, Dia, Peruna, Odina, Jupitera, Eset, Konfucia, Marxe, Lenina, Stalina, Gándího, Klause atd. Zkrátka ve jménu žádného jiného boha či člověka. Proto někteří křesťané doplňují reformační trojí heslo Sola Scriptura (Jedině Písmo), Sola Gratia (Jedině milostí) a Sola Fide (Jedině vírou) ještě heslem Solus Christus (Jedině Kristus). Navíc dodávají páté heslo Soli Deo Gloria (Jedině Bohu sláva).
Aby člověk byl spasen, musí se znovuzrodit. Říká to sám Ježíš: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,5 – 8). Po pádu člověka do hříchu, o kterém hovoří třetí kapitola knihy Genesis, se člověk stal duchovně mrtvým a ztratil spojení s Bohem. I proto může apoštol Pavel napsat: “není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy” (Ř 3,22). Právě proto člověk se musí znovuzrodit z vody a z Ducha.
Obnova ducha v nitru člověka je dílem Ducha svatého, který to činí na popud a z vůle Ježíše Krista. Vždyť apoštol Pavel opět ve svém Listě Římanům nás upozorňuje na to, že kdo “nemá Ducha Kristova, ten není jeho.” (Ř 8,10). Člověk zkrátka potřebuje se znovuzrodit a k znovuzrození je nutná právě víra v Ježíše Krista. Znovuzrození je totiž podmíněno přijetím Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele. Člověk musí přitom vyznat svoje hříchy, činit z nich pokání, uznat platnost Kristovy oběti na kříži a nechat se pokřtít vodou. Po znovuzrození pak člověk může díky působení Ducha svatého duchovně růst.
Důležité je, že jsme zachráněni pouhou milostí a pouhou vírou, jak zdůrazňuje apoštol Pavel: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8 – 9). Mojžíšův zákon obsahuje 613 přikázání, v toho 365 zapovědí (co nedělat) a 248 příkazů (co dělat). Kdo chtěl být spasen, musel plnit všechny tyto přikázání, jak uvádí Jakub: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.“ (Jk 2,10). Naplnit zákon je tak prakticky nemožné. Naštěstí nyní už nemusíme konat skutky zákona, abychom byli spaseni a ospravedlněni. Víme již, že „člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona.“ (Ga 2,16). Již nejsme pod zákonem, ale pod milostí (Ř 6,14).
Skutky nejsou tedy nutné. Ostatně ten, kdo uvěří na smrtelné posteli, mnoho dobrých skutků už vykonat nemůže. Ovšem na druhé straně od těch, kdo po uvěření žijí dál, Bůh skutky očekává. Vždyť v Písmu svatém čteme, že jsme „v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ (Ef 2,10). Máme odložit „skutky tmy“ a obléci se „ve zbroj světla“ (Ř 13,12). A je toho dost, co po nás náš Pán chce.
Jako věřící se máme ve spolek milovat, jak nám přikázal sám Ježíš: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (J 15,12). Dále máme prokazovat lidem milosrdenství, neboť na „Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství“ (Jk 2,13). K tomu patří krmit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, ujímat se pocestných, navštěvovat nemocné a vězněné (Mt 25,31 – 46). Činit dobře máme nejen věřícím, ale všem, jak je psáno v Listě Galatským: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,10). Skutky milosrdenství máme konat tedy i mimo církev. To znamená, že máme být také sociálně činní.
Samozřejmě máme jít ke všem národům, získávat Ježíši Kristu učedníky, křtít je a učit je zachovávat vše, co přikázal, jak to čteme v tzv. Velkém poslání u apoštola Matouše (Mt 28,19 – 20). V neposlední řadě máme vést mravní a řádný život: „ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti“ (Ř 13,13). Mezi zavrženými budou totiž především „zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři“. (Zj 21,8). Přijetí milosti musí být tedy spojeno s následováním Ježíše Krista. Všude tam, kde se lidé hlásí ke Kristu, má v chování věřících být vidět něco z jejich velkého Spasitele.

Proto Boží vůli pro nás je posvěcení, jak slyšeli v našem dnešním prvním čtení z Prvního listu Tesalonickým: „Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, jenž vám dává svého svatého Ducha.“ (1 Te 4,7 – 8). Pod posvěcením se obvykle rozumí dlouhodobý proces působení Ducha svatého v našem životě, který proměňuje naše charaktery, touhy a jednání tak, abychom byli svatí a podobní Kristu. Na posvěcujícím díle Ducha svatého se podílíme tím, že se Mu dáváme aktivně k dispozici. A ovocem Božího Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání, jak je psáno v Listě Galatským (Ga 5, 22 – 23). Těmi vlastnosti se má vyznačovat náš život a charakter. Zkrátka máme usilovat o svatost, neboť bez ní nikdy Pána nespatříme, jak stojí v Listě Židům (Žd 12, 14).
Skutky zde nejsou od toho, aby nám zajistily spasení. Skutky svědčí o naší víře. A pokud chybí skutky, tak stěží lze označit naši víru za spasitelnou, jak jsme četli v našem dnešním čtení ke kázání. Dobré skutky ukazují k Bohu, k tomu jaký je a co pro nás udělal a dělá. Proto si Bůh přeje, abychom konali dobré skutky. Zvlášť když sám v nás působí, že „chceme a činíme, což se mu líbí“ (Fp 2,13). Životní styl křesťana by se měl výrazně lišit od životního stylu nevěřících lidí. Křesťan by měl žít jako žil Ježíš Kristus. Apoštol Jan jasně píše: “Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.” (1 J 2,6). A apoštol Petr nás nabádá, abychom “šli v jeho šlépějích.” (1 P 2,21). Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti, věrnosti atd. atd. Pokud ne, tak máme, co dohánět.
Spasení je Boží dar, jsme spaseni milostí skrze víru, ne na základě našich skutků. Ale tento Boží dar nás zavazuje. Ke konání dobrých skutků a k následování Ježíše Krista. Jinak se stáváme neužitečnými služebníky (Mt 25,30), naše víra se vytrácí a naše konečná spása se ocitá v ohrožení. V Písmu svatém jsme vyzýváni k tomu, abychom zkoumali sami sebe a své vlastní jednání (1 K 11,28: „Nechť každý sám sebe zkoumá, …“; Ga 6,4: „Každý ať zkoumá své vlastní jednání; …“). Využijme tedy adventní dobu k prozkoumání naší vlastní víry, abychom se ujistili, že máme opravdu takovou víru, která nás může skutečně spasit. (1 P 1,9). A pokud tomu není, zjednejme patřičnou nápravu. Z Boží strany je vše připraveno, Pán na nás čeká, jak je psáno ve Zjevení Janově: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20). Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti, že jsme spaseni milostí skrze víru, a ne ze skutků zákona, neboť naplnit všechna přikázání zákona je nad naše lidské síly. Před Tebou obstojí jen oběť Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, jehož spravedlnost je nám pak přičtena, pokud v Něho uvěříme. Není totiž pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni.
Odpusť nám, nebeský Otče, že se tak často opíráme se o lacinou milost a zapomínáme na to, že od nás očekáváš také dobré skutky, pro které jsi nás uschopnil. Máme následovat našeho Pána a svými skutky svědčit o Tobě, jak to činil On. Jinak budeme špatnými, línými a neužitečnými služebníky, které budeš muset nakonec odsoudit.
Daruj nám, nebeský Otče, dostatek milosti a soudnosti, abychom alespoň v době Adventu se obraceli zpět k Tobě, vážně zpytovali své svědomí a zkoumali sami sebe, své postoje a své jednání. Abychom se nechávali Boží mocí uzdravovat a proměňovat čili posvěcovat. Aby naše víra byla skutečně spasitelná a my mohli vydávat našim bližním přitažlivé svědectví o pravém, živém Bohu. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

Komentovať