Kázání o zatvrzení

První čtení: Lukáš 2,21- 24: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: `vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu´ – a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata.

 

 

Čtení ke kázání: Exodus 7,1 – 7: „Hospodin řekl Mojžíšovi: "Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem. Ty mu povíš všechno, co ti přikážu, a Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraónem, aby propustil Izraelce ze své země. Já však zatvrdím faraónovo srdce a učiním v egyptské zemi mnoho svých znamení a zázraků. Farao vás neposlechne, ale já vložím na Egypt svou ruku. Vyvedu zástupy svého lidu, syny Izraele, z egyptské země, ale ji postihnu velkými soudy. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu Izraelce z jejich středu." Mojžíš a Áron učinili přesně tak, jak jim Hospodin přikázal. Mojžíšovi bylo osmdesát let a Áronovi osmdesát tři léta, když mluvili s faraónem.“

 

Kázání:

 

Milé sestry a drazí bratři,

 

dnešní kázání se bude opět týkat zatvrzování. Toto téma se mi jeví jako velmi důležité. Snad proto, že v letošním roce nás mohou potkat mnohé zkoušky a protivenství, které nás mohou zatvrdit proti Bohu. Písmo svaté hovoří o zatvrzení člověka, zvláště jeho srdce, jako o duchovním a mravním dění, které končí úplnou neschopností slyšet Boží hlas a přijímat Jeho pokyny. Člověk se může zatvrdit proti Bohu neposlušností a nevěrou. Může se utvrdit ve zlém, přes všechno Boží kárání, dokonce právě kvůli němu.

Vzorovým příkladem je zde případ egyptského faraona, který nechtěl propustit Boží lid z Egypta. Tento příběh z Druhé knihy Mojžíšovy zvané Exodus asi dobře znáte. Bůh poslal Mojžíše, aby podle Jeho slibu osvobodil Izraelce z egyptského zajetí. Mojžíšův požadavek, aby uvolnil Izraele, faraon však odmítal. Od samého počátku charakterizuje faraonův postoj vzdorný odpor. Když měl faraon příležitost jednat v souladu s Boží vůli, postavil se na odpor a s postupujícími událostmi se zatvrdil v srdci. Čtyřikrát Písmo svaté uvádí: „Srdce faraónovo se zatvrdilo a Izraelce nepropustil, jak Hospodin skrze Mojžíše předpověděl.“ (Ex 7,13; Ex 7,22; Ex 8,15 a Ex 9,35). Třikrát se o faraonovi píše: „Ale farao zůstal v srdci neoblomný i tentokrát a lid nepropustil.“ (Ex 8,11; Ex 8,28 a Ex 9,7). Bůh dovolil faraonovi, aby žil a dal mu schopnost odporovat Božím nabídkám. V Písmu se dokonce celkem až sedmkrát uvádí, jak jsem četli v našem textu ke kázání, že Bůh sám zatvrdil faraonovo srdce (Ex 4,21; Ex 7,3; Ex 9,12; Ex 10,20; Ex 10,27; Ex 11,10 a Ex 14,8). Teprve až deset tzv. egyptských ran (zkažení vod, žáby, komáři, mouchy, dobytčí mor, vředy, krupobití, kobylky, temnota a smrt všech prvorozených) přesvědčilo faraona, aby Izraelce propustil. Pak si to faraon ovšem rozmyslel a začal s vojskem pronásledovat Izraelce. Skončilo to tak, že faraon s celým svým vojskem se utopil v moři. Takový smutný konce, zahynutí, čeká každého, kdo se zatvrdí vůči Bohu.

Jak ale máme rozumět tomu, že Bůh sám zatvrdil faraonovo srdce. Proč se pak na faraona hněvá a trestá jej smrtí? Tuto otázku řešil již apoštol Pavel a v Listě Římanům uvádí k tomu toto: „Písmo přece říká faraónovi: `Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.´Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.“ (Ř 9,17 – 24). Zkrátka apoštol Pavel soudí, že v této věci máme spoléhat na Boží úsudek, neboť Bůh ví nejlépe, koho má vyvolit jako „nádobu hněvu“ a koho jako „nádobu milosrdenství“ (v terminologii Bible kralické).

Osobně to chápu tak, že toho, kdo neustále odporuje Boží vůli, Bůh nakonec ponechá v jeho zatvrzení, což jej zpravidla přivede do zahynutí. V Listě Římanům o takovýchto lidem apoštol Pavel píše toto: „Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. … Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. … Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.“ (Ř 1,24 – 32).

Zahynutím to však skončit nemusí. Podělím se s Vámi o jednu svoji zkušenost. Před řadou let jsem se docela dost zatvrdil vůči Bohu. Za žádnou cenu jsem nechtěl udělat to, co Bůh po mne evidentně chtěl. Prožil jsem dokonce takové nadpřirozené zatvrzení a zdálo se mi, že mne zatvrdil sám Bůh. Naštěstí to dobře skončilo. Ve svém zatvrzení jsem udělal něco, o čem jsem si myslel, že to nikdy neudělám. Díky tomu jsem se včas vzpamatoval. Uvědomil jsem si, že nemohu Boha neposlouchat. Udělal jsem pak i to, co po mě Bůh původně chtěl. Dobrý konec však v takovém případě je spíše výjimkou než pravidlem. Proto bychom neměli zatvrzovat svá srdce ve vzdoru, jak jsme o tom hovořili minule.

Zatvrzování je velmi nebezpečné. Jak se mu ale máme vyhnout? Jedině tím, že se Bohu plně vydáme. Že mu otevřeme všechny oblasti svého života, že si neponecháme žádnou třináctou komnatu, kam Boha nepustíme. Že vždy budeme hledat Boží vůli a vždy se budeme snažit ji naplnit. Že budeme ve všem Boha poslouchat. Že nebudeme hřešit, ale naopak budeme plnit Boží přikázání. V tom vše je nám vzorem Ježíš Kristus. Ježíš zakusil na sobě všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu (Žd 4,15). Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, a tak dosáhl dokonalosti (Žd 5,8-9). V Listě Filipským apoštol Pavel oprávněně nám připomíná: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,4-8). V getsemanské zahradě pak Ježíš pronesl tato památná slova: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42).

Ježíš se mohl stát naším spasitelem také proto, že v době svého pozemského pobytu dokonale naplnil všechny požadavky židovského zákona. Jak je psáno v Listě Galatským: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Ga 4,4-5). V souladu se židovským zákonem byl Ježíš proto obřezán osmého dne a bylo mu dáno hebrejské jméno, jak jsme četli v našem prvním čtení. V liturgickém kalendáři naši luterské církve tak figuruje Svátek jména Ježíš, který připadá na 1. ledna. V katolické církvi se Svátek Nejsvětějšího jména Ježíš slaví 3. ledna. Dále se po 40 dnech od porodu syna musela Marie v souladu se židovským zákonem (např. Lv 12,1-8) podrobit očišťovacím obřadům, kdy přinesla Bohu předepsanou zápalnou oběť a oběť za hřích.

Podle našeho prvního čtení Marie přinesla jako oběť dvě hrdličky či dvě holoubata, což svědčí o tom, že Svatá rodina byla chudá (nemohla si dovolit obětovat jehně jako oběť zápalnou a hrdličku či holubici jako oběť za hřích). Jako prvorozený syn musel být Ježíš také vyplacen (odkoupen zpět) z věnování Bohu, neboť vše, co otvírá lůno, patří Hospodinu (Ex 13,1-2). Tak se Ježíš dostal poprvé do chrámu. V jeruzalémském chrámu se Svatá rodina setkává s prorokyní Annou a se spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem, jež bude zjevením pohanům a slávou pro tvůj lid Izrael“ (L 2, 25-40). Jako připomenutí této události se v katolické církvi slaví 2. února svátek Uvedení Páně do chrámu, který křesťansky přeznačil Hromnice, původně to pohanský svátek.

Ježíš se pak u Lukáše objevuje v chrámu jako dvanáctiletý, kdy tam živě diskutuje s učiteli zákona (L 2,41-52). Je zajímavé, že v pozdějším židovstvu se židovský chlapec přibližně ve věku třinácti let stává nábožensky dospělým mužem čili synem přikázání (bar micva). Může být součástí kvora 10 osob potřebných k modlitbě. Symbolickému přijetí mezi dospělé předchází nejméně jednoleté studium, při němž se hoch učí hebrejsky, studuje židovská svatá Písma a učí se náboženským povinnostem dospělých. Může pak v synagoze číst příslušný týdenní oddíl ze Zákona či pasáž z prorockých knih. Ježíš např. četl z Písma při svém prvním kázání v Nazaratě – po návratu z pouště, kde jej pokoušel ďábel (L 4, 16-30).

I my jsme absolvovali příslušné obřady křesťanské iniciace – křest a konfirmaci (biřmování, křest Duchem svatým). A tak jako dospělí křesťané bychom měli kráčet v Ježíšových šlépějích (1 P 2,21). Co se týče vydání se Bohu, poslušnosti, čistého života, dodržování Božích přikázání, plnění Boží vůle, sebeobětování a činné lásky. Měli bychom být schopni přijmout vše, co přijde od Boha – ať dobré, či zlé. Jen tak nás žádná zkouška či protivenství nerozhází a nestanou se pro nás osidlem, které by nás zatvrdilo vůči Bohu. Chovejme se tak, jak nám radí autor Listu Židům: „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: `Ještě jednou otřesu´ nejen `zemí´, nýbrž i `nebem´. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť `náš Bůh je oheň stravující´.“ (Žd 12.22-19). Amen.

  

Modlitba po kázání:

 

Náš nebeský Otče,

 

děkujeme Ti, že ve Tvém Synu máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Že jsme byli převedeni ze smrti do života, z království temnoty do království Tvého milovaného Syna. Že Tvá láska byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Že díky tomu můžeme zde na zemi vést posvěcený život s vyhlídkou na život věčný.

To vše ovšem platí jen tehdy, když vytrváme do konce. Neblahý osud egyptského faraona, která se zdráhal propustit Izraelce z Egypta, je pro nás dostatečným varováním, abychom vůči Tobě nikdy nezatvrdili svá srdce ve vzdoru a tak nepřišlí o věčnou spásu.

Daruj nám, nebeský Otče, dostatek milosti, moudrosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom nespoléhali na lacinou milost. Abychom se Ti zcela vydali, otevřeli Ti všechny oblasti svého života. Abychom byli ochotni přijmout vše, co na nás dopustíš – ať dobré, či zlé. Abychom nebyli svévolníky, nýbrž abychom byli věrní činitelé Tvého slova. A tak zdárně mohli obstát ve všech zkouškách a protivenstvích, které nás mohou potkat. Abychom neodpadli od víry a mohli mít jistotu spásy a tak si zachovat naději na život věčný.

Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

 

Stanislav Heczko

(LECAV Praha)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentovať