Tomáš Matouš Živný: “Maranatha”!

Tomáš Matouš Živný: “Maranatha”!

Milé sestry a milí bratři, mé prozatímní pražské farnictvo,

poněvadž tu máme zase advent, třeba tentokrát jiný: nikdo Vás letos nemusí „ladit“ na apokalyptickou notu, ta je tu od března silně přítomna; je dobré Vás zpravit o tom, jak to bude s Bohoslužbami v čase adventním a vánočním, vedle toho bych Vás však chtěl – i kvůli tíži doby – oslovit nějakým tím povzbudivým veršem z Písem a jeho výkladem, aby se Vás i takto mohlo dotknout Boží slovo. V jiných protestantských církvích bývá dobrým zvykem posílat tzv. „sborové dopisy / listy“, ne tak u nás; hleďte tedy, prosím, na tento můj „první pokus“ shovívavě.

„Maranatha!“ (1. Korintským 16, 22b)

„Maranatha – toť ideální křesťanská mantra!“, tvrdíval meditaci se věnující benediktinský mnich John Main po vzoru Jana Kassiána (360–435), jednoho z otců křesťanského mnišství. Jako luterán se tomuto „mnišskému názoru“ sice musím pousmát, ale na druhou stranu ho musím i hlouběji promyslet!

Je to jedno z křesťanských slov, o jejichž významu sice máme ponětí a představu, ale kterým vlastně (dost dobře) nerozumíme… podobně je tomu s „amen“, „(h)aleluja“ nebo „hosana“… původně aramejský, ovšem řecky přepsaný termín… ale můžeme být v klidu – nerozuměli mu, zdá se, ani křesťané v Korintském sboru, kterým ho Pavel píše, aniž by ho překládal (což jinde důsledně dělá, poněvadž ví, že jeho čtenáři aramejsky neumějí). Není to takhle s celou křesťanskou zvěstí a zvlášť s eschatologií – posledními věcmi, které si v adventní době připomínáme? Stojíme „na prahu“ tajemství, již ho zažíváme, ale zároveň ho ještě nezažíváme („už a ještě ne“): Ve víře sice víme, že jsou tu „vzkříšení“, „poslední soud“, „věčný život“, „nové nebe a nová země“ či „nebeský Jeruzalém“, jenže nevíme jaké jsou! Katolický luterán Otto Hermann Pesch to vtipně a geniálně přirovnával k tomu, když se horolezec sice octne na vrcholu hory, ovšem v úplné mlze („bílé tmě“): on sice ví, že je na vrcholu, ale jednak to nemůže sdělit (fotka nepomůže), jednak (zatím) nevidí, co je kolem něho, třeba ze zkušenosti o nádherných výhledech ví… zatím má jen představy… musí chvilku počkat, až slunce mlhu rozpustí.

Do tohohle jednoho tajemného termínu se tak může koncentrovat celé vyznání křesťanské víry coby vyjádření vztahu ke Kristu: mé existenciální vyznání a přitom osvícení Duchem svatým – s Pavlem vyřčené „Ježíš Kristus je Pán“, a pěkně s Lutherem doplněné „můj Pán“! Avšak běda tomu, u koho tohle zůstane bez (hlubší a hluboké) reflexe, jen na rovině emocí! Korintský sbor na „laciném halelu-hulákání“ ujížděl a na pocity si potrpěl, mnozí však zvláště na takové, že jsou lepší. Pavel sám hluboce prožíval a zažíval Boží lásku (viz veleslavnou 13. kapitolu téhož listu), jenže přitom šel hlouběji, až k jejímu zdroji… a tam by se nakonec měl ubírat každý křesťan / každá křesťanka.

Pavel je vtipně dvouznačný (což patří ke každé dobré teologii), neboť jím užité slovo přepsané do řečtiny jde pochopit a převést do původní aramejštiny dvěma způsoby: buď „Maran atha.“, anebo „Marana tha!“.

„Maran atha,“ je základní vyznání–konstatování „Pán přišel.“, vždyť v adventě nečekáme nikoho neznámého, ale Ježíše Krista, jehož dobře známe i s Jeho příběhem. Jako kristovci–křesťané přece víme, že už byly Vánoce, „kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“ i že byly Velikonoce, kdy za nás Ježíš Kristus zemřel a kdy pro nás vstal z mrtvých (a to ze své obrovské lásky!), víme dokonce i to, že byly Letnice, že přišel a byl nám darován Duch svatý, který nás do toho všeho uvedl a dal nám to existenciálně prožít. Advent bytostně souvisí s „prvním“ Kristovým pří-chodem k nám; advent je pozvánka k tomu, abychom si znovu prošli a abychom znovu prožili evangelijní příběh o Ježíši a také naší spáse. Advent je pozvánka, abychom ze evangelijním příběhem zase o něco jasněji zahlédli Evangelium (tedy to vlastní Kristovo dílo pro nás a namísto nás).

„Marana tha!,“ je pak naléhavé oslovení a volání „Pane, přijď!“, když vnímáme bídu, nouzi a beznaději v tomto světě a tohoto světa i tu vlastní, ale také tehdy, když máme radost a prožíváme milost, poněvadž víme o jejich dárci. „Marana ta – Pane, přijď!,“ je modlitební a láskyplná odpověď na existenciálně (pro)žitý evangelijní příběh, volání po tom, aby zažívané nebo kýžené dobro vzkříšení došlo konečného a obecného naplnění. Je to odpověď na Slovo–čin Pána: „Tohle jsem pro Tebe udělal, tak moc tě mám rád! Ale ještě se na chvilku vzdálím…“ Je to obecné volání po „vše-nápravě“ světa, protože druhým i celému stvoření přece přejeme to nejlepší – setkání s Kristem. Ale navíc a stejně tak je to volání v každé námi viděné nebo prožívané cizí nebo vlastní bídě a nouzi. Je to vědomí toho, že náš Pán je především Bůh lítostivý, milostivý, zachraňující, pomáhající, podepírající! „Druhý“ příchod Páně na konci časů i „další“ příchod do našeho srdce! Pán jako vyslyšení našich modliteb.

„Maranatha!,“ však přece zůstává také neprůhledným slovem. Nejeden biblista (či biblistka) se domnívá, že apoštol Pavel toto slovo převzal a že vlastně cituje tehdejší Bohoslužbu a její sice ještě jednoduchou, ale přitom dlouhou a bohatou liturgii. Již v „apokryfní“ Didaché – Nauce dvanácti apoštolů (vlastně „prvním katechismu“) máme dobře doloženo používání tohoto slova jako zvolání při eu-charistické liturgii. Vědomí, že Pán k nám teď přichází ve svém Slově a ve Svátosti Večeře Páně, že to a také to je zvláštním setkáním s Ním. Výstup na horu nyní mlžnou – zahalenou tajemstvím, ale slibující neuvěřitelný výhled! Tím se vracím na začátek: Zvu Vás také do kostela!

Přeji Vám požehnaný adventní čas!

bratr Tomáš, farář–administrátor

„Takť praví ten, kterýž svědectví vydává o těchto věcech: Jistěť přijdu brzo. Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši. | Milost Pána našeho Jezukrista se všechněmi vámi.“

(Zjevení 22, 20–21) 

Komentáre k “Tomáš Matouš Živný: “Maranatha”!

  1. lubo batka st

    Ďakujeme br.farárovi M.T.Živnému za súhlas s publikovaním jeho kázne. Rovnako prajeme požehnané prežívanie adventu.

Komentovať