Kázání o příchodu Božího království

Na úvod – Píseň z Evangelického zpěvníku č. 355: "Kristus má v rukou celý svět", všechny čtyři sloky.

 
     Milé sestry a drazí bratři,
 
     základ mého dnešního zamyšlení tvoří dva texty ze Zjevení Janova, a to Zjevení 12,10 a Zjevení 16,10. Ve Zj 12,10 čteme: "Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše, neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí." A ve Zj 16,10 potom čteme: "Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů."
     Jak plyne z výše uvedených textů, rád bych se dnes věnoval příchodu Božího království ve světle poslední biblické knihy – knihy Zjevení svatého Jana Theologa. První věcí, na kterou bych chtěl upozornit, je to, že příchod Božího království se tu vždy děje v konfrontaci s království šelmy – té šelmy z moře o deseti rozích a sedmi hlavách, které dal moc a trůn drak- to jest samotný Boží nepřítel, zvaný ďábel a satan (viz Zj 12,9 a Zj. 13,2). Triumvirát protibožských sil, se kterým je konfrontováno Boží království, tvoří kromě satana a šelmy z moře ještě šelma ze země, ztotožňovaná s falešným prorokem. Pod šelmou z moře se většinou rozumí Římská říše, která se v současné době obnovuje v podobě Evropské unie.  A politickým vládcem této říše se má časem stát Antikrist člověk nepravosti, Syn zatracení, o kterém se píše ve 2. listě Tesalonickým, kap. 2, verš 3-4. Náboženský systém říše má pak reprezentovat nevěstka babylónská – to jest odpadlá část římskokatolické církve. Šelmu ze země má potom podle některých výkladů představovat politický, ekonomický a náboženský systém Spojených států amerických (tzv. parlamentní demokracie, tržní ekonomika a "padlý" protestantismus). Avšak i v době konce a budoucí vlády těchto šelem nad světem bude Boží lid schopen provádět svůj úkol – nést lidem světlo Kristova evangelia, ovšem bude se to dít za neustálého nepřátelského napadání, kdy se bude zdát, že protibožské mocnosti postupně získávají navrch.
    Po vzoru židovské apokalyptiky autor Zjevení zdůrazňuje pro nás velmi závažnou věc, že spása a blaženost následují po zlu a tísní starého věku (hebrejsky olámu a řecky aiónu – eónu), který je skrz naskrz zlý a který Bůh musí ukončit prostřednictvím nejrůznějších kosmických katastrof. A tak se v knize Zjevení objevují čtyři "apokalyptičtí" jezdci, symbolizující dobyvačné války, občanskou válku, drahotu a hlad i morovou epidemii (viz Zj 6,1 – 8). Pak přicházejí hrůzy sedmi polnic či trub a s nimi krupobití, pády hvězd, částečné zatmění nebeských těles, dvojí invaze démonů, zemětřesní (viz Zj 8,6 – 11,19). A nakonec je anděly vylito na zem sedm nádob či koflíků posledních pohrom Božího hněvu, které přinášejí zhoubné vředy, změnu moře, řek a pramenů vod na smrtonosnou krev, spalující sluneční žár, tmu, shromáždění vojsk Božích nepřátel u Harmagedonu a pád velikého Babylónu, což někteří vykladači považují za krycí jméno pro město Řím (viz Zj 16,1 – 21). Je přitom zajímavé, že všechny katastrofy započaté troubením polnic či trub postihují jenom lidi neoznačené pečetidlem živého Boha, to jest lidi tzv. bezbožné.
    Vše vrcholí v Harmagedonské bitvě, která přináší definitivní Kristovo vítězství nad antikristovskou koalicí šelmy z moře, falešného proroka (šelmy ze země) a králů země        (viz Zj 19, 11 – 21). Avšak satan není ještě plně umlčen, pouze je spoután na tisíc let (viz Zj 20, 1 – 3). Nicméně jeho spoutání a uvrženi do propasti umožní nástup tisíciletého království mesiášské vlády Ježíše Krista a těch, kdo mají podíl na prvním vzkříšení (viz Zj 20, 4 – 6). Řadovými občany tohoto království budou smrtelní lidé, kteří sice neměli podíl na prvním vzkříšení, avšak nebyli též zničeni v průběhu soudu nad antikristovskými silami. Mohou proto ještě získat plnost spásy, a to ve velmi příhodných podmínkách pozemské Kristovy vlády (to jest v podmínkách Království Božího Syna – Království pokoje a spravedlnosti), která odstraní nejen války či materiální nedostatek, nýbrž naplní i řadu Božích zaslíbení o proměně světa a vztahů mezi lidmi, obsažených zejména u proroka Izajáše – např. Iz 11, 6 – 9 (lev bude žrát slámu a nikdo nebude páchat zlo), Iz 30,26 (uzdravení ran židovského národa) či Iz 65, 17 – 25 (jásot v Jeruzalémě, lidé se budou dožívat plnosti věku, každý bude jíst plody své práce atd.).
    Žel ani takové skvělé materiální a společenské podmínky v mnohých lidech nezlomí moc hříchu. Po svém propuštění ze svého žaláře totiž satan svede mnohé ke vzpouře proti Bohu, svatým a Jeruzalému. Tato poslední vzpoura sice skončí definitivní porážkou protibožských sil – satan bude uvržen do hořícího jezera a lidé předstoupí před Poslední soud   (viz Zj 20, 7 – 15), pro nás je však důležitou připomínkou toho, jak hluboce je v lidech zakořeněna hříšnost. Evangelikální theologie to vyjadřuje tzv. doktrínou hříchu, která učí, že "člověk je před Bohem ve stavu naprosté zkaženosti (nechtění) a naprosté nezpůsobilosti (neschopnosti)." – viz Zápas o duši, číslo 73, červenec 2002, str. 21. Neznovuzrozený člověk tak nemá touhu ani schopnost hledat duchovní pravdu a podřizovat se jí. Neustále koná zlo, protože je motivován sám sebou. Tento padlý člověk nejenže nehřeší, ale nemůže nehřešit – to jest má náchylnost či sklon ke zlu spíše než k dobru (i takto lze chápat teologické pojmy jakými jsou prvotní či dědičný hřích). Úplná zkaženost padlého člověka zde ovšem neznamená neomezenou zkaženost – intenzita hříchu není absolutní, takový člověk může dokonce konat relativní dobro (společenské, přirozené, náboženské). Avšak extenzívnost hříchu je absolutní – každá schopnost lidské bytosti, každá činnost jeho života, každá sféra jeho existence je prostoupena hříchem.
    Zbavit se úplně moci hříchu proto vyžaduje nejen, aby se člověk duchovně znovuzrodil, ale také aby po svém vzkříšení obdržel nové tělo, které bude již v plnosti ovládáno Duchem a ne tělesnou přirozeností jako dosud. A tak teprve po Posledním soudu může přijít Věčnost to jest Boží království v plnosti v podobě nového nebe a nové země (viz Zj 21,1 – 22, 5). Tehdy z nebe sestoupí svaté město, nový Jeruzalém jako Boží příbytek uprostřed lidí – sám Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lidem. V tomto svatém městě nebude již chrám, neboť jeho chrámem bude Pán Bůh všemohoucí a Beránek. Bude tam trůn Boží a Beránkův, jeho služebníci mu budou sloužit. Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.
    Vidíme tedy, že příchod Božího království v plnosti je a ještě bude záležitostí poměrně složitou a konfliktní. Dosud žijeme ve světě, který je celý pod mocí Zlého (1. list Janův 5,19). Jako ti, kdo chtějí být "dobrými" křesťany, se můžeme setkat s řadou protivenství. V nich můžeme obstát jen díky Bohu a tak modlitba by se měla stát naší každodenní potřebou, jak nám radí i apoštol Pavel (Ef 6,18): "V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne , aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím." Amen.   
 
Modleme se – Náš nebeský Otče, děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval ve svém Synu, Ježíši Kristu. Děkujeme Ti za to, že v Něm máme odpuštění hříchu a přístup k trůnu Tvé milosti (Žid 1,13). Že Jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,5). Že v Něm máme naději pro život věčný i časný (1 Kor 15,19). Že v Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání   (Kol 2,3). Že v Něm jsme obdařeni vším duchovním požehnáním nebeských darů   (Ef 1,3). Že díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý- náš Přímluvce a Utěšitel (J 14,16). Že v Kristu máme naději spásy pro sebe, všechen Boží lid, pro celý svět, pro celý vesmír, pro veškeré tvorstvo (Řím 8, 21). Zvlášť děkujeme za Jeho zaslíbení, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto světa, tohoto věku tmy (Mat 28,20). A tak si troufáme Tě, náš nebeský Otče, prosit v Jeho jménu, aby si nám shůry daroval dostatek lásky, víry, naděje, síly, rozvahy, odvahy, moudrosti a poznání a všeho potřebného k tomu, abychom mohli obstát před Tebou a naplnit Tvou vůli ve svých životech a ve všem svém konání (2 Tim 1,7). A to i v této době, kdy se zdá, že "apokalyptičtí" jezdci již nejen stínově cválají světem. Daruj nám schopnost mocí Toho, který byl zjeven, aby kazil činy ďáblovy (1 J 3,8), odhalovat a mařit skutky tmy, byť by byly prezentovány v hávu světla, dobra, lásky, pravdy, spravedlnosti či humanity (2 Kor 11,14). Dej Otče, abychom vytrvali do konce, stali se spoluvládci tisíciletého království a obyvateli nového Jeruzaléma. Ve jménu Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho Pána a Spasitele. Amen.
 
Na závěr – Píseň z Evangelického zpěvníku č. 361: "Již vstaňme, bratři, vstaňme již", všech pět slok.
 
 

                                                                                               Stanislav Heczko                         

Komentovať