První čtení: Přísloví 13,4: „Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem.“
Druhé čtení: Římanům 8,8 – 9: „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“
Čtení ke kázání: Lukáš 14,28 – 32: „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. `To je ten člověk´, řeknou, `který začal stavět, ale nemohl dokončit. ´ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
musím říci, že Ježíšova slova, která jsme slyšeli v dnešním čtení ke kázání, mne dost dlouho iritovala. Zdálo se mi, že jsou v rozporu s tím, jak má křesťan žít. Vždyť Písmo praví, že křesťan by neměl žít jen z vlastních sil. Měl by žít v moci Ducha svatého a v síle Kristově. Jak se často říká, měl by žít „přirozeně nadpřirozeně“. Tedy jaksi charismaticky. Podobně jako hrdinové knihy Dýka a kříž.
Tam se pastor rozhodl pomáhat drogově závislým v New Yorku, aniž měl k tomu hmotné prostředky. Ale přijal, že ho k tomu volá Bůh. A prostředky získal, často zázračně. Např. neměl na nájem a tak se modlil se svými spolupracovníky a na poslední chvíli mu peníze jako dar zaslal jeden křesťan, který k tomu měl Boží vedení. Přece sám Ježíš svým učedníkům řekl toto, když viděli uschlý fíkovník, který Ježíš proklel: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: `Zdvihni se a vrhni se do moře´ – stane se to. A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.”“ (Mt 21,21 – 22).
Ovšem v dnešním čtení ke kázání slyšíme od Ježíše něco jiného. Nemáme měřit své síly na své záměry, ale naopak máme své záměry volit podle svých sil. Jako správný stavebník, máme předem si dobře spočítat nutné náklady na stavbu. Jaký to přízemní realismus! Kde je Boží pomoc? Kde jsou zázraky? Máme žít tedy jen z vlastních sil a rozhodující jsou pouze naše skutky? To snad ne?!
Druhý příklad je ještě horší. Volá po realismu v politice, neboť jak víme, je válka pokračováním politiky jinými prostředky. V politice, zejména zahraniční, se rozlišuje realismus a idealismus. Realismem zde je to, že jednotlivé státy se řídí svými národními zájmy, ne nějakými vzletnými idejemi. Idealismem je pak to, že rozhodující jsou právě tyto ideje. Typickým realistou v zahraniční politice byl Henry Kissinger, bývalý dlouholetý ministr zahraničí USA. A typickým idealistou byl zase bývalý americký prezident Woodrow Wilson. Československý prezident Tomáš Garigue Masaryk i český prezident Václav Havel měli samozřejmě blíže k Wilsonovi než ke Kissengerovi.
Ježíš zdánlivě naopak dává za pravdu spíše Kissengerovi než Wilsonovi. Jako by v duchu názoru Karla Marxe, že ideje, které se odtrhnou od zájmů lidí, utrží jen ostudu. Zvláštní Boží „politické“ rady najdeme mimochodem již ve Starém zákoně. Bůh např. skrze proroka Jeremjáše vzkazoval Judejcům, aby nebojovali s babylonským králem, nýbrž aby se mu poddali. To však neučinili a tak je čekalo babylonské zajetí (Jr 38,17 – 39,10). Ovšem ne vše je tak, jak se na první pohled zdá.
Před nějakými léty jsem byl na semináři o křesťanském podnikání. Tam jsem pochopil, jak to vlastně Ježíš asi myslel. Co tam bylo řečeno? Předně, že křesťan má podnikat přirozeně, pokud je to Boží vůle. Podnikat má pak hlavně s vlastními prostředky a vyhýbat se použití cizích zdrojů, především půjček. Nemá se tedy zbytečně zadlužovat. Když Bůh mu v podnikání požehná, tak se jeho zdroje rozmnoží. Jeho podnikání bude tedy ziskové a tento zisk pak může použít k dalšímu rozvoji. A tak jeho podnikání může růst, aniž mu hrozí dluhová past.
Křesťan tímto způsobem zůstává realistou, aniž by přestal počítat s Božím jednáním ve svém životě. To se týká nejen podnikání či profesního života křesťana, nýbrž také jeho osobního života. A rovněž života sboru. Ježíšova slova mají ovšem i další rovinu, na kterou upozorňuje řada vykladačů Písma. Ukazují na cenu našeho učednictví čili následování Ježíše Krista.
Víme, stejně jako apoštol Pavel, že spasení je zdarma: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8 – 9). Boží milost a tím i spasení si nemůžeme zasloužit, a ani koupit, jak čteme u proroka Izajáše: „”Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.”“ (Iz 55,1 – 3).
Hostina v nebeském království je tedy zdarma. Neznamená však, že je laciná. Ani my bychom neměli spoléhat na lacinou milost. Ježíš zaplatil za nás nejvyšší cenu a tak očekává, že jej budeme následovat. Následování Ježíše Krista nás ale bude něco stát. Ježíš přímo říká: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,26 – 27). A pak dále dodává: „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš.”“ (L 14,33 – 35).
Kdo se stal Ježíšovým učedníkem, musí Mu vše ostatní podřídit a být připraven ve všem se podřídit Jeho autoritě. Musí být rovněž připraven na stejné nepřátelství ze strany světa, jaké snášel sám Ježíš. To znamená, že musí být hotov i trpět pro Něho, pokud je to nezbytné. Utrpení, soužení a zkoušky patří přirozeně ke křesťanskému životu. Soužení a utrpení jsou prostě náš uděl, k tomu jsme také postaveni, jak píše apoštol Pavel v Prvním listě Tesalonickým: „Když jsme to již nemohli déle vydržet, rozhodli jsme se zůstat v Athénách sami poslali jsme Timotea, našeho bratra a Božího spolupracovníka v evangeliu Kristově, aby vás utvrdil a povzbudil ve vaší víře, aby se nikdo nedal zviklat v těchto souženích; neboť sami víte, že to je náš úděl. Když jsme byli u vás, předpovídali jsme vám, že na nás přijdou soužení; a to se také, jak vidíte, stalo.“ (1 Te 3,1- 4).
Samozřejmě bychom neměli trpět pro své vlastní vědomé hříšné chování. Pokud však trpíme pro Krista (v podobě vnějšího pronásledování či vnitřně při nutné změně svého určitého postoje), tak takové utrpení nás očišťuje a posvěcuje, zkrátka vede ke svatosti, bez níž nikdo nespatří Pána (Žd 12,14). Vždyť i pro nás platí: “Já jsem Hospodin, váš Bůh. Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý.” (Lv 11,44).
Když se člověk rozhoduje pro Krista, musí si být vědom, že spasení je sice zdarma, ovšem následování Ježíše Krista jej může stát kariéru, přátele, rodinu, možná i samotný život. Zkrátka každý musí zvážit nemalé přímé i nepřímé náklady učednictví a následování Krista. Musí si být vědom, že jej to může stát vše, jak ukazuje Ježíš např. v podobenství o pokladu v poli či v podobenství o perle: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“ (Mt 13,44 – 46).
Při rozhodování pro Krista je tak nezbytný správný „ekonomický“ kalkul slasti a strasti, tedy srovnání nákladů s výnosy. Ježíš totiž hovoří nejen o nákladech, ale i o výnosech: „ A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední první.” (Mt 19,29 – 30).
Rozhodnutí pro Krista se tedy přes všechny náklady učednictví určitě oplatí. Spasení má tak vysokou hodnotu, že stojí za to obětovat vše ostatní. Je ovšem třeba s Boží pomocí vytrvat na nastoupené cestě. Neboť platí, že jen ten, kdo vytrvá do konce, bude spasen (Mt 10,22 či Mt 24,13). Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.
Ve křtu nám byly odpuštěny naše hříchy a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Boží vůli a stíhat ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvoje Boží vůle je dobrá, libá spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.
Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro ně udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať nezanedbáváme pravidelná shromáždění. Ať platíme patřičné desátky a svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A skrze Něho nám daruj dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí. Neboť bez Krista nemůžeme nic činit a všechno pak můžeme činit, pokud nás posiluje. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Stanislav Heczko
Slovak