Kázání o Boží lásce

První čtení: Jeremjáš 31,2 – 5: „Toto praví Hospodin: „Milost na poušti nalezl lid, který vyvázl před mečem. Jdu, abych přinesl mír Izraeli.“ Hospodin se mi ukázal zdaleka: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství. Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci s těmi, kdo se smějí. Znovu budeš vysazovat vinice na samařských horách. Budou vysazovat, a ti, kteří budou sázet, budou i sklízet.

Druhé čtení: Lukáš 6,34 – 36: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

Čtení ke kázání: 1. Janův 4,7 – 8: „ Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“

Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,

dnešní kázání bude opět o lásce, a to o lásce Boží. Láska je velmi důležitá, bez ní se hroutí celé stvoření. Možná jste viděli sci-fi film Čtvrtý element. Oním čtvrtý elementem byla právě láska a nedostatek lásky ohrožoval existenci celého univerza. Bylo nutno to napravit a světu vrátit lásku, což se nakonec podařilo.
Existují ovšem různé druhy lásky. Řečtina rozlišuje tři druhy lásky. Jednak je tu láska označována jako erós, což je láska pohlavní, i když někdy zduchovnělá. Vždy jde však o lásku vyvolanou hodnotou milované osoby, lásku v podstatě egocentrickou, toužící po vlastnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Dále je tu láska označována jako filia, což je láska přátelská, sociální, bratrská láska. A do třetice je tu láska označovaná jako agapé, což je láska dávající, která vidí ve svém objektu něco nekonečně cenného. Je to nejvyšší a nejušlechtilejší podoba lásky. Tento termín byl ale v řečtině překvapivě nejméně používán.
Staří Řekové si cenili především lásky filia čili přátelské lásky, ne tedy lásky erotické, o kterou jde v naší dnešní společnosti asi nejvíce. Přitom Řekům šlo hlavně o přátelství mezi muži. Ovšem v Novém zákoně k označení Boží lásky se používá nejčastěji právě termín agapé, a to v návaznosti na řecký překlad Starého zákona (tzv. Septuaginta čili LXX). Ve Starém zákoně vystupovala láska, kterou Bůh choval ke svému lidu, v podobě milosti či milosrdenství (hebrejsky chesed) a něžné lásky (hebrejsky rachamim). O milosti, lásce a milosrdenství se hovoří i v textu z proroka Jeremjáše, který jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení.
Nyní se pokusme blíže přiblížit onu Boží lásku agapé. Láska agapé je zaprvé láskou bezpodmínečnou, není nutno si ji něčím zasloužit. Její původ je ve svrchované vůli a milosti Boží. Není závislá na kvalitách toho, koho miluje. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Otec miloval Syna již před ustanovením světa (J 17,23 – 24) a Syn miluje Otce (J 14,31). Láska je tajemstvím Svaté trojice. Z lásky Bůh pak stvořil veškerý neviditelný i viditelný svět.
V centru pozornosti Boží lásky je sice předně Jeho vyvolený lid Staré smlouvy, Izrael. Ovšem Bůh přitom má na mysli celý svět, který vyšel z Jeho rukou. Vždyť v tělesných potomcích Abrahamových měli dojít požehnání „veškeré čeledi země“ (Gn 12,2 – 3). Časem se Boží lásky soustředila na Boží lid Nové smlouvy, církev Kristovu. Bohu však očividně jde o spasení celého světa, a to prostřednictvím kázání evangelia. Proto v Prvním listě Timoteovi můžeme číst toto: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1 Tm 2,3 – 4).
V rámci Nové smlouvy Bůh miluje každého člověka, i když odpověď na Jeho lásku předpokládá také společenstvím s Božím lidem. V Ježíši Kristu se uskutečňuje „sebesdílení Boží zásadně pro všechny lidi“, a to v tom smyslu, že „Bůh se chce všem lidem sdílet v milosti a slávě“, jak to vyjádřil katolický teolog Karl Rahner. Protestantský teolog Karl Barth zase hovořil o „Božím milostivém vyvolení člověku v Ježíši Kristu k blaženosti a životu, které se potencionálně nabízí všem lidem“.
Tento přístup pak umožňuje nově zpracovat tradiční učení o dvojím předurčení, kde vyvolení a zavržení je v rovnováze jednoho úradku „předurčení“. Podle Bartha nelze o předurčení mluvit jinak než na pozadí Božího díla milosti a na základě evangelia o Ježíši Kristu vyvolujícím a vyvoleném. Predestinační dogma proto podle něj zní ve své nejjednodušší podobě následovně: „Boží předurčení je vyvolení Ježíše Krista“. Obsahem vyvolení je věčné společné bytí Boha a člověka a toto společenství má jméno a je osoba: jmenuje se a je Ježíš Kristus. „V Ježíši Kristus Bůh člověku určil vyvolení, blaženost a život, sobě samému pak určil zavržení, zatracení a smrt.“ Víra v Boží predestinaci jako taková proto znamená víru v ne-zavržení člověka a ne-víru v jeho zavržení. Není to člověk, kdo je zavržen. Podle Božího úradku je zavržen ve svém Synu Bůh sám.
Apoštol Jan to vyjádřil stručně: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3,16 – 17). V Ježíši Kristu Bůh všechny lidi vyvolil ke spáse, teď jde o to, aby lidé si vyvolili Krista, který zemřel za jejich hříchy. Bůh si přece nepřeje, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a byl živ (Ez 33,11). Každého člověka pak jednou čeká Boží soud (Žd 9,27). Ale na Božím soudě překvapivě „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Na Božím soudě našim žalobcem nebude Bůh, nýbrž satan (Zj 12,10). Na tomto soudě nás pak může ospravedlnit a osvobodit jedině Ježíš Kristus.
Boží láska je tedy bezpodmínečná, obětavá, všeobjímající, dávající, smiřující, odpouštějící a zachraňující. Požaduje po nás, abychom milovali své nepřátelé, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení: „Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,35 – 36). Vlastnosti lásky agapé výstižně vyjádřil apoštol Pavel takto: „ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1 K 13,4 – 8). Láska je ještě důležitější než víra a naděje, jak píše opět apoštol Pavel: „ A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ (1 K 13,13).
Taková je Boží láska k nám a taková má být rovněž naše láska k Bohu i naše láska k bližním. Měli bychom být toho schopni, neboť „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5). Apoštol Pavel nám také připomíná, že „Kristova láska nás zavazuje“ (2 K 5,14 podle NBK). Kralický překlad tohoto biblického verše zní takto: „Láska zajisté Kristova víže nás.“ K čemu nás tato láska víže, čili zavazuje? K životu v lásce a k dělení se s ostatními, jak se často modlí naše sestra vikářka. Tedy k činné lásce, o níž jsem hovořil ve svém předchozím kázání. Láska patří k novému světu či věku, který se tak vlamuje do tohoto světa. Láska je též rozlišující známkou Kristovy církve, jdoucí až ke společenství majetku: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ (Sk 2,44 – 47).
Jak by měly vypadat vztahy mezi křesťany, hezky vystihuje známé motto či heslo: „V podstatném jednota, v nepodstatném různost, ale ve všem láska.“ Kdyby vždy mezi křesťany vládla láska, tak by neupalovalo. Katolíci by neupálili Jana Husa a další a protestanti by neupálili Michala Serveta a neutopili mnohé novokřtěnce. Věroučné spory nemohou být důvodem k tomu, abychom někoho upálili či jiných způsobem zbavili života.
V této souvislosti mi vytanula na mysli problematika káznění v církvi, tedy církevních trestů a exkomunikací. S některými radami apoštolů jsem měl problém. Jeden text najdeme v Prvním listě Korintským: „Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1 K 5,11 – 13). Druhý text je z Listu Titovi: „Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.“ (Tt 3,10 – 11). Třetí text je z druhého listu Janova: „ Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2 J 1,9 – 11).
Takovéto jednání mi připadalo být v rozporu s láskou agapé. I to přesto, že oporu k tomu lze zdánlivě najít v následujících Ježíšových slovech: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15 – 17). Podle řady výkladů je Boží láska tak svatá, že očekává naprostou věrnost ze strany Božího lidu. A když Boží láska není dostatečně chápána vážně, tak přirozeně trestá a odhaluje pokrytce.
Vylučování po trojím bezvýsledném napomenutí se praktikovalo například v Křesťanském společenství Praha. Ale mne osobně se to moc nezamlouvalo. Jasno jsem si udělal až nedávno a to díky farářovi Raineru Trieschmannovi, který seznamoval členy naší církve se samofinancováním Luterské evangelické církve v německém Bádensku. Bratr Trieschmann v diskusi mimo jiné řekl, že tresty do církve vůbec nepatří. Můžeme se jen stále napomínat, nikoliv trestat či vylučovat. A jak nám radí autor listu Židům, máme se napomínat tím více, čím více vidíme, že se blíží den Kristův (Žd 10,25).
Napomínaní potřebujeme, abychom nežili lacinou milostí. Trestů by v církvi v zásadě nemělo být potřeba. Každý věřící by se měl totiž snažit žít co nejlépe a bez hříchu. Navíc se od nás jako křesťanů právem očekává láskyplné chování. A láska, jak víme, neudělá bližnímu nic zlého (Ř 13,10). Naopak se mu snaží pomoci, jak to jen jde. Láska často musí jít nad rámec zákona (práva) či mravních požadavků (morálky). Láska je totiž aktivní a kreativní. Říká se, že právo představuje minimum morálky a morálka je pak minimem lásky. Apoštol Pavel to vyjádřil takto: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. ´“ (Ř 13,8 – 9).
Bez lásky se žít nedá. Jen s láskou svět má naději, s láskou se stíny ztrácejí, jak zpívá v jedné své písni Petra Janů. Týká se to ovšem především Boží lásky, vtělené v Ježíši Kristu. Proto obdobně jako minule i dnešní kázání uzavírám slovy apoštola Pavla, tentokrát textem z Listu Efeským: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3,14 – 18). Amen.

Modlitba po kázání:

Náš nebeský Otče,

děkujeme Ti, že neodmyslitelnou součásti Tvé podstaty je láska. A že tato láska agapé je dokonce hlubší než láska matky k dítěti. Že jí neotřese ani hněv, ani neposlušnost. A tak se tato láska mohla vtělit a zosobnit v Ježíši Kristu, našem Pánu a Spasiteli, který svým životem a svojí smrti nejdokonaleji manifestoval Tvoji milost a Tvoje milosrdenství.
A ve šlépějích Kristových máme jít i my. Proto i my máme žít životem lásky a milovat Tebe a také všechny lidi, a to praktickou a činnou láskou. V tom však často selháváme. Proto nám to, nebeský Otče, odpusť a daruj nám dostatek lásky, milosti, síly, rozvahy a odvahy, abychom se stále více rozhojňovali v lásce agapé a tak se skutečně stali světlem světa a solí země. Abychom byli doopravdy Tvými poslušnými dětmi a věrnými bratry a sestrami Kristovými.
O to vše Tě nebeský Otče, prosíme, ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Stanislav Heczko

One thought on “Kázání o Boží lásce

Leave a Reply