Už delší dobu mne zajímají sociální důsledky Ježíšova učení. Sociální učení katolické církve mne neuspokojuje, evangelické církve explicitní sociální učení zpravidla nemají. Proto jsem si po četbě knihy W. Weitlinga „Evangelium chudého hříšníka“ se zájmem si přečetl knihu „Sociální zásady Ježíšovy“ od profesora církevních dějin na bohosloveckém semináři v Rochesteru Waltera Rauschenbusche. Kniha vyšla česky v druhém vydání v roce 1926 nákladem YMCA. Toto dílo podle profesora Josefa L. Hromádky představuje typický ohlas moderních snah anglo-amerického křesťanství.
Podle W. Rauschenbusche je nejzákladnější sociální zásadou Ježíšovou posvátnost každého člověka, cena každé lidské duše (s. 17). Přitom Ježíš silně vnímal jednotu lidského pokolení. Vztahy mezi lidmi má určovat láska a solidarita. Proto druhou Ježíšovou sociální zásadou je posvátnost družnosti, jinak řečeno, že družnost je posvátná (s. 28). Podle W. Rauschenbusche svět potřebuje náboženství s mocným vědomím solidarity. Úkolem křesťanství je rozšířit oblast přátelství i mimo oblast rodiny – vlastenectví, pojištění a spolupráce, družstevnictví. Třetí Ježíšovou sociální zásadou je to, že silný musí státi při slabém a zastat se ho (s. 44). Ježíš viděl jasně své poslání v tom, že má povznést k svobodnému a plnému životu ty, jejichž život byl dušen a zraňován. Ježíš měl hluboký soucit nejen s trpícími a zatíženými jednotlivci, nýbrž i se zástupy chudiny ve své vlasti, s rolníky, rybáři a řemeslníky. Ježíš se postavil na stranu těch, kdož se lopotí. Nemůžeme jinak než vidět ho s rukou vztaženou k výstraze bohatým. Ježíš byl na straně prostého lidu před vystoupením demokracie. Miloval jej, cítil jeho cenu, důvěřoval jeho skrytým schopnostem a sliboval mu království Boží.
Další (čtvrtou) Ježíšovou sociální zásadou je to, že jednotlivec i lidská rasa nutně potřebuje kolektivní mravní ideál. Touto ideou je Království Boží (s. 50). Pro Ježíše jedinou uspokojující vyhlídkou byla podle W. Rauschenbusche představa bohabojného lidstva žijícího ve spravedlivém společenském pořádku. Každý člověk musí mít vědomý úkol, pomáhat na svém místě při budování spravedlivého sociálního řádu pro Boha a s Bohem (s. 72). Už není dostatečnou spravedlností, vede-li jednotlivec dobrý život v soukromí. Křesťanství podle W. Rauschenbusche požaduje mravnost pro veřejný život, včetně např. toho, že jednotlivec nebude brát nezaslouženého zisku od svých bližních, nýbrž zaplatí společnosti činnou prací, co od ní přijímá na majetku (s. 86).
Království Boží staví bratrský a spravedlivý sociální řád proti loupeživému řádu a nespravedlivému řádu, jež lidstvo zdědilo po minulosti. Proto tento nový řád potřebuje novou dynastii vůdců. A tak jinou (pátou) Ježíšovou sociální zásadou je to, že ctižádost jednotlivce musí být podrobena službě společnosti (s. 102). Moci a cti dlužno nabývat vynikající a cennou službou. Pokrok v tomto směru znamená pokrok království Božího. Vyděračné a panovačné vůdcovství musí být odstraněno, kde království Boží úspěšně pokračuje.
Ježíš cítil, že touha po zisku, podobně jako pohlavní pud, snadno překročí meze a stává se nenasytnou; má dokonce ještě méně přirozených hranic. Je těžko dosáhnout velkého bohatství, aniž se páchá bezpráví na druhých (s. 115). Nutností je křesťanská etika majetku. Bohatství je dobré a nutné, ovšem je zároveň nebezpečné pro majitele a společnost. Uvést tyto fakta v soulad není jednoduché, proto Ježíš usuzuje, že naše peněžní prostředky jsou pouze majetek svěřený, nikoliv naprostý (s. 118). Dostali jsem jej od Boha a Jeho vůle má hlavní pravomoc. Držíme-li majetek jako svěřený pro Boha, držíme jej pro lidstvo, jehož jsme částí. Zneužíváme důvěry, zbavujeme-li pro majetek druhé zdraví, svobody, radosti, naděje nebo činnosti.
Ježíš odmítal nesociální nebo protisociální náboženství, to jest náboženství, které lidem škodilo, místo aby jim pomáhalo. Skutečným měřítkem pro něho nebyla stará autorita, nýbrž současné dobro lidí. Duchovní středisko, na němž zakotvil a s něhož posuzoval všechny věci, bylo království Boží, dokonalý sociální řád. Církev a všechny její skutky musí sloužit království Božímu (s 130). Křesťanství podle W. Rauschenbusche bylo velkou mocí, když čistilo a sbratřilo sociální život v malých obcích. Na hlavní mravní otázky kapitalismu se církev neodvážila, nemluvě o tom, že by kladla důraz na smyšlení Kristovo (s. 134). Nelze učinit trvalého pokroku k spravedlivému sociálnímu řádu, dokud spousty pracujícího lidu budou trpět hospodářskou chudobou a politickou bezmocností,a pokud menšina bude mít svrchovanost nad zemí, nad nástroji a nad politickou mocí.
Má-li se uskutečnit říše Boží na zemi, je třeba podrobit zákonu Božímu tři vzpurné síly: touhu po moci, lásku k majetku a nesociální náboženství. Fakt, že Ježíš si byl vědom zla v osobách i společnosti, že s ním prakticky počítal a že se mu vzepřel s úmyslnou přísností, je další (osmá v pořadí) z jeho sociálních zásad (s. 144). Jeho velkým sociálním problémem bylo vykoupení od zlého. Každý krok, jímž se máme přiblížit říši Boží, musí být vybojován. Hlásání evangelia je „útok výkupné energie v oblasti osobního života“. Problém zla se stává mnohem složitějším, když je zlo socializováno. Existence velkých trvalých tříd trávících, ale nevyrábějících a ovládajících život celých národů podle svých vlastních představ, je svrchovaný důkaz o moci zla v lidstvu. Nestačí mít Krista a Bibli. Je třeba společnosti organizované na křesťanských zásadách a vyjádřující křesťanského ducha, jež by člověka pro sebe získala a znenáhla učinila z něho občana království Božího (s. 150). Kdekoli se organizované zlo staví proti postupu království Božího, všude tu třeba rozvinout bitevní šik.
Vrcholnou (devátou) Ježíšovou sociální zásad je kříž. Ukřižování bylo skutečným vyvrcholením Jeho díla a klíčem, objasňujícím význam veškerého jeho života (s. 160). Vlastní jeho smrt se Mu jevila jako nejvyšší důkaz věčného zákona lidského života. Proto nás učil vidět v kříži velkou sociální zásadu království Božího. Zlo je všeobecně rozšířeno, vniklo do zřízení a je bojovné. Království Boží a jeho vyšší zákony dovedou je odstranit toliko bojem. „Pravda je věčně na popravišti, křivda věčně na trůně“. Tento rozpor znamená utrpení, které nejtíže dolehne na ty, kdož nejvíce ztělesňují ducha a myšlenky království Božího, a kdo jsou dosti stateční, aby se pustili do boje. Platí zde zákon o prorockém utrpení. Království Boží je ze všech věcí nejvyšší, proto pokus překážet mu nebo je rušit, je hříchem nejhorším (jde např. o rdoušení proroků). Mravní zdraví národa lze měřit podle rychlosti a přesnosti, s jakou dovede porozumět svým prorockým hlasům – ať osobnostem, ať událostem. Vedle proroka nejkrásnějším posláním je být tlumočníkem proroka (s. 165). V čím větší míře bude mezi námi uskutečněno království Boží, tím méně budou proroci trpět. Až bude uskutečněno, zmizí kříž.
Sociální zásada kříže je především výzvou všem, kdož jsou si vědomi vůdcovských vlastností. Ti, kdo jsou si vědomi prorockého poslání, mají dvojnásobnou pohnutku k čistému, střídmému a upřímnému životu. Mnoha šlechetná hnutí byla na léta zničena, poněvadž se vůdce připravil o čest (s. 165). Sociální zásady Ježíšovy tak vyžadují osobní oddanost a sociální činnost a jsou stálou výzvou pro nás. Tolik stručně pro inspiraci od W. Rauschenbusche. Ať každý zkoumá své vlastní jednání (Galatským 6,4), jak na tom je z hlediska výše uvedených sociálních zásad Ježíšových.
Stanislav Heczko
Slovak