Kázání o chudých

První čtení: Deuteronomium 15,11: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“

Druhé čtení: Leviticus 25,10: „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi.“

Čtení ke kázání: Jan 12,3 – 8: „Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: “Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?” To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: “Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.”“

Milé sestry a drazí bratři,

před týdnem jsme oslavili Velikonoce a tak si připomněli Ježíšovu smrt i Jeho vzkříšení. Naše dnešní čtení ke kázání nás vrací trochu zpět, kdy Ježíše těsně před vstupem do Jeruzaléma pomazala Marie, Lazarova sestra, vzácnou mastí z nardu. Za to si zasloužila kritiku od Jidáše Iškariotského, který želel toho, že mast nebyla prodána a peníze dány chudým. Ježíš tuto kritiku odmítá slovy: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ Evangelista Jan navíc Jidášovi podsouvá, že proti plýtvání se ohradil jen proto, že byl pokladníkem a tak by raději viděl, aby peníze za mast přišly do pokladny, a jelikož byl zloděj, tak mohl ukrást více.
Je toto obvinění pravdivé? Nejen mne se to moc nezdá. Spíše je projevem toho, že prvotní církev si příliš nevěděla rady s tím, že sám Ježíš povolal za svého učedníka a apoštola člověka, který jej nakonec zradí. Navíc Jidášovy motivy moc jasné nejsou. A tak např. W. Weitling s apoštolem Janem nesouhlasí. Upozorňuje na to, že podle evangelistů Matouše a Marka Jidáš nebyl sám, kdo reptal. Podle Matouše se hněvali učedníci (Mt 26,8) a podle Marka někteří učedníci (Mk 14,4). Jidáš nebyl ve svém kritice tedy sám. A nejen to. Kritika učedníků byla podle Weitlinga v zásadě správná, jelikož péče o chudé byla v Izraeli mimořádná ve srovnání s jinými národy a almužnictví se považovalo téměř za náboženskou povinnost. Sám Ježíš přitom blahoslavil chudé (Mt 5,3 či L 6,20).
Navíc podle Weitlinga se Ježíšova slova oprávněně Jidáše dotkla. Jidáš byl možná umíněný, závistivý a ctižádostivý, ale měl Ježíše skutečně rád a na srdci mu upřímně leželo rozšíření Ježíšova učení. O to víc se jej Ježíšova odpověď dotkla. A za pár dní Ježíš označil při velikonoční večeři Jidáše za zrádce (J 13,21 – 28). Toto obvinění Jidáše podle Weitlinga mravně zabilo, z lásky k Ježíšovi se stala hrozná pomsta a Jidáš začal ve své prchlivosti nenávidět, co nejvíc miloval. A tak šel Ježíše zradit. Sám si asi stěží uvědomoval všechny důsledky svého jednání. Svého činu pak hořce litoval a ze zoufalství si vzal dokonce život (Mt 27,3 – 5). Tento Jidášův konec lze rovněž různě hodnotit. Možná ukazuje, Jidáš nebyl tak zlý a proradný, jak se obecně soudí. Jeho prchlivost se mu však vymstila. Tím se mimo jiné potvrdila pravdivost následujících slov Písma svatého: „`Hněváte-li se, nehřešte.´ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ (Ef 4,26 – 27).
Nicméně hlavním tématem dnešního kázání není Jidáš, nýbrž chudí, o kterých Ježíš prohlásil, že je vždycky máme s sebou. Podobná slova již mnohem dříve zazněla z Hospodinových úst, jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení. Že totiž potřebný ze země nevymizí. V kralickém překladu Hospodinova slova zní takto: „Nebo nebudete bez chudých v zemi vaší; …“
Jak jsou tato Ježíšova a Hospodinova slova myšlena? Lze je využít k ospravedlnění existence chudoby u nás a ve světě? Soudím, že ne. Víme totiž, že celý svět je pod mocí Zlého (1 J 5,19) a tak ve světě vládl, vládne a do Ježíšova druhého příchodu bude vládnout nespravedlivý hospodářský a sociální systém. Důsledkem je pak chudoba mnohých. Ježíš a Hospodin pouze konstatují smutnou skutečnost. Navíc Bůh si chudobu nepřeje, jak svědčí pokračování textu našeho dnešního prvního čtení: „Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“. V kralickém překladu to zní následovně: „… ; protož přikazuji tobě, řka: Abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému v zemi své.“ Bůh svému vyvolenému národu dal mnoho nařízení, která měla zabránit masové chudobě. Na ty se blíže podíváme.
Předně Hospodin po svém lidu požaduje, aby plnil všechna přikázání, která mu dal. Když to bude lid činit, Hospodin mu zajistí hojnost všeho potřebného: „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní, a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a olej, a na tvém poli dám růst bylině pro tvůj dobytek; budeš jíst dosyta.“ (Dt 11,13 – 15). Ani všeobecná prosperita nezaručuje, že údělem mnohých se nestane chudoba. Proto Hospodin vydává další svá nařízení. Mezi nimi má zvláštní místo tzv. milostivé léto, o kterém jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení, kdy každý padesátý rok měla odpočinout země a svoboda spolu s otcovským dědictvím měla být navrácena každému Izraelci, který pro dluhy upadl do otroctví: „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí. V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví.“ (Lv 25,10 – 13).
Kromě milostivého léta Hospodin si přál i léto odpuštění, léto prominutí dluhu, kdy věřitelé již nesměli upomínat své dlužníky: „Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. Toto je způsob promíjení dluhu: Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu.“ (Dt 15,1 – 2). Dluhové otroctví, které v současné době postihuje mnohé národy světa, by pak přestalo být problémem. Hospodin samozřejmě zakázal lichvu a brání úroků obecně: „Jestliže by schudl bratr tvůj, a ustaly by ruce jeho u tebe, posilníš ho; též příchozí aneb podruh živiti se bude při tobě. Nevezmeš od něho lichvy aneb úroku, ale báti se budeš Boha svého, aby se mohl bratr tvůj živiti u tebe. Peněz svých nedáš jemu na lichvu, aniž pro zisk půjčovati budeš obilí svého.“ (Dt 25,35 – 37, kralický překlad).
V Izraeli mělo také platit, že svobody nesmí být žádný Izraelita trvale zbaven. Mohl být sice např. pro dluhy prodám do otroctví, ale po sedmi letech mu měla být vrácena svoboda: „Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvým otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu. Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ ze svého stáda i humna a lisu. V čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal, z toho mu dáš. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, vykoupil. Proto ti dnes toto přikazuji. Kdyby ti řekl: “Nechci od tebe odejít”, protože miluje tebe i tvůj dům a je mu u tebe dobře, vezmeš šídlo, připíchneš mu ucho ke dveřím a bude provždy tvým otrokem. Stejně učiníš i své otrokyni. Nebude ti zatěžko propustit ho na svobodu, neboť ti vysloužil dvojnásobnou mzdu nádenickou za šest let, a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná ve všem, co budeš konat.“ (Dt 15,12 – 18).
Hospodin rovněž požadoval, aby potřebným byla zaručena nutná pomoc: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některé z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem. Ochotně mu otvírej svou ruku a poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje. Dej si pozor, aby v tvém srdci nevyvstala ničemná myšlenka, že se blíží sedmý rok, rok promíjení dluhů; že tedy budeš na svého potřebného bratra nevlídný a nedáš mu nic. On by kvůli tobě volal k Hospodinu a na tobě by byl hřích. Dávej mu štědře a nebuď skoupý, když mu máš něco dát, neboť kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná ve všem, co děláš, ve všem, k čemu přiložíš ruku.“ (Dt 15,7 – 10).
Vykořisťovat bližního bylo v Izraeli samozřejmě zakázáno: „Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.“ (Lv 19,11). „Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána.“ (Lv 19,13). „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“ (Ex 22,24 – 26).
Zvlášť vdovy a sirotci, příchozí a levité, kteří se mohli snadno stát potřebnými, jsou jmenováni mezi těmi, které je třeba chránit: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi. Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat. Jestliže je přece budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším. Vzplanu hněvem a pobiji vás mečem, takže z vašich žen budou vdovy a z vašich synů sirotci.“ (Ex 22,20 – 23). „Pokud budeš žít ve své zemi, varuj se toho, abys lévijce nechal opuštěného.“ (Dt 12,19).
Zejména těmto lidem mělo pomoci ustanovení o paběrkování: „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho. Ale pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě a že Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud vykoupil. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval. Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi. Proto ti přikazuji, abys to dodržoval.“ (Dt 24,17 – 22).
Zákon myslel na chudé i při vyměřování dávek a chrámových obětí: „Je-li dotyčný nemajetný a nemůže dát tolik, vezme k smírčím obřadům jednoho beránka v oběť za vinu jako oběť podávání a jednu desetinu éfy bílé mouky zadělané olejem jako přídavnou oběť a džbánek oleje, též dvě hrdličky nebo dvě holoubata podle svých možností. Jedno bude k oběti za hřích a druhé k zápalné oběti.“ (Lv 14,21 – 22).
Díky těmto všem ustanovením se v Božím lidu masová chudoba vyskytovat nemusela. Žel tato ustanovení nebyla důsledně plněna a propast mezi chudinou a boháči se časem prohlubovala. Pokud tu a tam došlo k reformě, bylo od ní snadno upuštěno, jakmile přestal vnější tlak. Nakonec na to lid izraelský doplatil. Když Babyloňané obléhali Jeruzalém, Hospodin ústy proroka Jeremiáše, vyzval Izraelce, aby propustili své otroky a otrokyně. Izraelci tak učinili, ale brzy si to rozmysleli a donutili své otroky a otrokyně k návratu. Boží odpověď přišla rychle: „Protože jste mě neuposlechli a nevyhlásili každý svobodu svému bratru a bližnímu, hle, vyhlašuji proti vám, je výrok Hospodinův, volnost meči, moru a hladu. Učiním vás obrazem hrůzy pro všechna království země. Vydám muže, kteří přestupují mou smlouvu, kteří neplní slova smlouvy, kterou přede mnou uzavřeli. Rozťali býčka na dvě poloviny a prošli mezi jeho díly. Velmožové judští i velmožové jeruzalémští, dvořané i kněží a všechen lid země prošli mezi díly býčka. Vydám je do rukou jejich nepřátel, do rukou těch, kteří jim ukládají o život. Jejich mrtvoly budou za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu. Sidkijáše, krále judského, a jeho velmože vydám do rukou jejich nepřátel, do rukou těch, kteří jim ukládají o život, do rukou vojska babylónského krále, které od vás odtáhlo. Hle, dám příkaz, je výrok Hospodinův, a přivedu je zpět na toto město. Budou proti němu bojovat, dobudou je a vypálí je. Z judských měst učiním zpustošený kraj, budou bez obyvatele.“ (Jr 34,17 – 22). A jak Bůh řekl, tak se také stalo.
S lítostí je třeba konstatovat, že jako křesťané na tom nejsme lépe. A to přesto, že Ježíš blahoslavil chudé a varoval před bohatstvím jako nebezpečnou překážkou zbožnosti (Mt 19,19 30 – příběh bohatého mladíka a Ježíšova slova o majetku či L 16,19 – 31 čili podobenství o boháči a Lazarovi). Z Ježíšových úst vyšla i tato slova: „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (L 6,30 – 36).
Žel většině církví a i většině křesťanů už dlouho úroky nevadí, smířeni jsou často i s lichvou. Ani touha po majetku či láska k penězům jim není cizí. A navzdory slovům Jakuba, bratra Páně, jsou bohatí lidé vzácní v jejich očích (Jk 2,1 – 7). A na chudé se dívají většinou rezervovaně a s nemalým podezřením. Z tohoto důvodu pak nejsou ochotni jim příliš pomáhat. A tím se vůbec neliší od okolního světa, který je, jak víme, pod mocí Zlého. A opět stojíme před volbou: Ježíš nebo svět, dobro nebo zlo, život nebo smrt. I v této věci si vyvolme Ježíše, dobro a život, abychom byli živi my i naše potomstvo (Dt 30,19). Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti za Tvé milosrdenství a za Tvou lásku, s jakou vzhlížíš k potřebným, chudým a nuzným. Děkujeme Ti za četná ustanovení, která jsi dal, abys zamezil masové chudobě ve Tvé lidu: zákaz lichvy a úroku, ustanovení o paběrkování, o propuštění otroků a otrokyň, o ochraně vdov, sirotků, příchozích a levitů, o milostivém létě a o létě prominutí dluhu. Žel Tvůj vyvolený izraelský lid tyto zákazy a tato ustanovení neplnil důsledně a tvrdě za to zaplatil.
Jako křesťané však na tom nejsme často lépe. Býváme smířeni s úroky, ba i s lichvou. Není nám cizí touha po majetku, láska k penězům a vyvyšovaní bohatých. Na chudé se díváme rezervovaně, s nemalým podezřením a nejsme ochotni jim příliš pomáhat. A když ano, tak si často určujeme podmínky, které musí splnit, abychom jim pomohli. A tím se nelišíme od okolního světa, který je, jak víme, pod mocí Zlého. My však máme následovat Krista, který chudé blahoslavil a varoval před bohatství jako vážnou překážkou pravé zbožnosti. A požadoval po nás, abychom potřebným půjčovali a nic nečekali zpět.
Odpusť nám, nebeský Otče, toto vše a daruj nám dostatek milosrdenství, lásky, moudrosti, odvahy a rozvahy, abychom i v této věci následovali ne svět, ale Krista. Abychom žili a jednali tak, jak se sluší na Tvé služebníky a Ježíšovy učedníky. Abychom se skutečně stali hodni Tvého milosrdenství a Tvé záchrany. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

Komentovať