Adventní kázání

První čtení: Lukáš, 18,8: „…Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Čtení ke kázání: Jan 1,10 -11: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

Ježíš jakožto Syn Boží se podílel na stvoření světa a lidí, v první kapitole knihy Genesis tak čteme: „I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.” Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,26 – 27). Proto apoštol Pavel mohl o Ježíši napsat toto: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, …“ (Ko 1,15 – 17). Ježíš tedy skutečně přišel do svého vlastního, ale svět ho nepoznal a jeho vlastní ho nepřijali. Jak se to mohlo stát?
Předně proto, že „celý svět je pod mocí Zlého“, jak píše apoštol Jan (1 J 5,19). Ďábel svedl k neposlušnosti Evu a Adama a tím se stal vládcem tohoto světa. Proto mohl Ježíši nabízet všechna království světa a jejich slávu, když se mu bude klanět (Mt 4,8 – 10). Žijeme tedy na okupovaném území, kde si ďábel lstí uzurpoval moc. Jako křesťané zde vedeme vlastně partyzánskou válku. Proto národům světa vládnou spíše favorité ďábla než Boha samotného. Ďáblovi vyslanci pronikli dokonce i do církve, jak např. upozorňuje apoštol Jan: „Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.“ (1 J 2,18 -19).
Z moře pohanských národů si Bůh vybral izraelský národ, aby alespoň zde mohl uplatnit svůj vliv přímo. Ale i s tím měl Bůh problémy. Izraelité zatoužili po vzoru jiných národů mít svého lidského krále. Bůh je sice vyslyšel, ale proroku Samuelovi si postěžoval: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě.“ (1 S 8,7). První izraelský král Saul, jak víme, zklamal. Proto Bůh vybral za krále Davida. Rovněž Davidův syn, Šalomoun, se Bohu vesměs líbil. Avšak o mnoha králích judských a izraelských se to nedá říci. Nakonec Bůh dopustil zničení jak království severního Izraele, tak judského království. Časem sice došlo k obnově samostatnosti judského království, to se však dostalo nakonec do područí Říma.
V době Ježíšova narození byl judským králem z vůle Říma ukrutný Herodes Veliký, který nebyl ani čistokrevným Židem. Byl to Idumejec (Edomita), přiženil se do judské královské rodiny, ale svoji ženu Mariammé pak dal zavraždit. Kromě ní zavraždil také tři své syny, bratra a děda své manželky, některé ze svých přátel a mnoho dalších lidí. Nedávno byl v Izraeli objeven jeho hrob. Herodově lstivé a kruté povaze odpovídá biblická zpráva o tom, že dal pobít všechny chlapce ve věku do dvou let, kteří žili v Betlémě a jeho okolí. Ježíš tomuto pobíjení unikl, protože Josef a Marie ho vzali do Egypta, ale po Herodově smrti se vrátili a usídlili v Galileji (Mt 2,16 – 23).
Jak čteme v druhém Žalmu, Hospodin ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře, a to svého Syna: „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu. Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: “Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!” Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: “Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.” Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země! Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!“ (Ž 2,4 – 12). I v tomto užším slova Ježíš přišel do svého vlastního. Jakožto potomek Davidův a právoplatný král judský.
Židé však odmítli Ježíše jako svého krále a nechali jej dokonce Římany ukřižovat. Židovští velekněží ujišťovali Piláta Pontského: „Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,15). Ježíše odmítly židovské elity světské i duchovní – saduceové, herodiáni, farizeové i velekněží. A po nich i většina lidu. Většina Židů neuvěřila v Ježíše Krista ani po Jeho vzkříšení. Proto bylo jim Boží království odňato a dáno národu, který ponese jeho ovoce, jak Židy varoval sám Ježíš: „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ (Mt 21,43).
Kdyby Židé v Ježíše Krista uvěřili, tak by dějiny světa jistě probíhaly jinak. Časem tak vznikla církev, kde většinu tvořili a tvoří křesťané z řad dřívějších pohanů. A církev vyhlíží druhý příchod Ježíše Krista, tentokrát v moci a slávě. Tím se dostáváme k Ježíšově otázce, kterou jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení: Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? Na světě žije něco před sedm miliard lidí, ovšem křesťanů je něco přes dvě miliardy. Muslimů je zhruba miliarda a půl, hinduistů 900 milionů, buddhistů 380 milionů, animistů 400 milionů, obdobně 400 milionů je stoupenců čínských lidových náboženství, miliarda a sto milionů je ateistů a lidí bez vyznání, Židů je 15 milionů. Ostatních zhruba 300 milionů tvoří pohané, novopohané (stoupenci hnutí New Age), sektáři a skeptikové. Zhruba 5 miliard lidí tedy nevěří v Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Ale ani všichni křesťané mají tu správnou spasitelnou víru – tedy víru, která je může spasit. Ne nadarmo Jakub, bratr Páně, se ptá ve svém listě: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?“ (Jk 2,14). Využijme proto adventní dobu k nalezení či prohloubení spasitelné víry. Abychom časem skutečně mohli dosáhnout cíle víry, to jest spasení duší našich (1 P 1,9). Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti, že jsi pro naší spásu poslal na tento svět svého jednorozeného Syna. A když jej lidé ukřižovali, Tys jej vzkřísil a tím potvrdil jeho vykupitelské dílo. Navzdory lidské nenávistí a lidskému nepřátelství. A tak v Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm máme naději pro život věčný i časný. On nás vysvobodil od hříchu, smrti a vši mocí ďáblovy.
Žel mnoho lidí Jej ještě nepřijalo za svého Pána a Spasitele. A tak na nich stále zůstává Tvůj spravedlivý hněv. Dej, nebeský Otče, ať co nejvíce lidí využije krátící se doby milosti, uvěří v Syna Božího a začne žít podle Tvé svaté a spasitelné vůle. A my věřící ať využijeme adventní dobu k prohloubení naší víry tak, aby nás mohla skutečně spasit. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

Komentovať