Evangelíci a nacismus

K následující sondě a úvaze mne inspiroval příspěvek Prekvapujúce – smutné zistenie! bratra hrimarka, jakož i některé diskusní příspěvky pod ním. Je to pokus pojmout bolestné zjištění selhání církve (či lépe jejich představitelů) za totalitního režimu v širších souvislostech a zabránit určitým unáhleným soudům.

Luther a jeho údajný antisemitismus.

Lutherovi se vyčítá, že je otcem německého antisemitismu a tím prapředkem nacistů. Naráží se na jeho pamflety "Šem hamforaš" a "Proti Židům a jejich lžím", ze kterého nacisté hojně citovali slova o pálení židovských knih a synagog (viz např. nacistický propagandistický film "Žid Süss"). Nutno ovšem rozlišovat pojmy. Oponentní myšlení ve vztahu k židovskému fenoménu je třeba rozlišit na následující kategorie:

rasismus – rasistická averze vůči Židům jakožto etniku, bez ohledu na jejich smýšlení, postoje, vyznání atd. Pojem Žida je definován biologicko-geneticky, nepomáhá konverze ani asimilace.
antijudaismus – theologicky definovaný odpor vůči mainstreamovému židovskému náboženství, tj. talmudickému judaismu. Pokud etnický Žid přestoupí ke kritikovu náboženství, přestává být absolutně terčem kritiky.
antisionismus – politická kritika státu Izrael, bez vazeb na náboženskou nebo etnickou stránku židovského fenoménu.
antisemitismus – iracionální averze vůči Židům, kde však pojem "Žida" je formulován velmi mlhavě, ale jeho podstatnou složkou jsou konspirační teorie (Protokoly siónských mudrců aj.). Většinou jde o divokou míchanici předešlých tří přístupů.

Luther se původně Židů zastával (knihou "Pán Ježíš byl Žid"), protože předpokládal, že důvodem jejich averze vůči křesťanství jsou deformace v římskokatolické církvi, a že poté, co budou tyto deformace odstraněny, budou Židé vyznávající judaismus přemoženi silou Evangelia a obrátí se ke křesťanství. Nicméně mezináboženské rozhovory mezi reformátory a zástupci židovských komunit ztroskotaly, jinými slovy: Židé se Lutherovi zdvořile vysmáli. To Luthera naštvalo a napsal výše zmíněné knihy, kde však ťal do náboženské stránky židovství (pálení knih a modliteben mělo sloužit k vymýcení bludného náboženského názoru) a tudíž je možné označit je za antijudaistické, nikoliv za antisemitské v moderním slova smyslu.

Skutečným praotcem moderního antisemitismu je španělský katolický inkvizitor Thomaso da Torquemada, který podezíral a pronásledoval i Židy, kteří formálně přestoupili ke křesťanství (většinou z donucení). Jeho přístup má mnohé shodné rysy s pozdějším rasovým antisemitismem nacistů: fenomén Žida je definován etnicky (viz "limpieza de sangre", čistota krve), jde o skupinu určenou osudem, na jejíž složení nemá vliv aktuální smýšlení účastníků (konverze jsou předstírané), členové skupiny jsou aktéry v teorii spiknutí (tajné praktikování zvyků předků bylo podle TT koordinované a mělo za cíl uškodit oficiálnímu státnímu náboženství). Poměrně dlouhou dobu byl lidem židovského původu zakázán vstup do některých řádů včetně jezuitského (interní řádová směrnice z r. 1593). Prakticky shodné rysy měla i pozdější teorie a politika vůči Židům v Třetí Říši. Toto již je zcela mimo záměr Luthera, pro kterého bylo hlavním kamenem úrazu judaistické odmítání Krista, a navíc pro něj byla židovská otázka okrajovým problémem, ve srovnání s otázkou vztahu k Římu, k "blouznivcům" a "sektářům" a s otázkou turecké islamizace Evropy.

Luther a učení o státu.

Evangeličtí církevní představitelé omlouvali svůj oportunismus vůči totalitním režimům (nacistickému, ale i později komunistickému) zjednodušeným výkladem Lutherova učení o dvou říších v tom smyslu, že každá vláda (i zločinná) je od Boha a církev je povinnována ji podporovat. To je však podle mého názoru chybný výklad. Luther učení o dvou říších postavil primárně proti chiliasticko-mesiánským proudům, které tvrdily, že je možné vybudovat společenské zřízení na principech evangelia – odpuštění a lásky k bližnímu. Tyto názory zastávaly radikálnější reformační proudy, které se pokoušely zkonstruovat království nebeské na zemi – od Kalvínovy teokratické diktatury v Ženevě až po řádění novokřtěnce Jana z Leydenu v Münsteru. Výsledkem většinou místo nebe na zemi bylo peklo. Druhým popudem byl požadavek na odstínění církve od světského panování, což formulovali již myslitelé před Lutherem a nejzřetelněji byl prohlášen v rámci husitských Čtyř pražských artikulů.

Základní myšlenka byla tedy tato: křesťanská společnost nemůže vytvářet křesťany, nýbrž křesťané musí vytvářet křesťanskou společnost, nelze tedy držet ideu společnosti na zásadách evangelia, jejíž součástí by byli vnitřně neobrácení lidé. Církev má tedy na starosti duše a jejich spásu a nemá se míchat do společnských  a správních záležitostí ("pravá ruka Boha"); křesťan ve společnosti funguje na základě svého individuálního křesťanského svědomí a ne jako exponent církevní organizace. Správa společnosti je svěřena světské vládě, která z důvodu výše řečeného nemůže konat podle evangelijních zásad lásky a odpuštění, protože ty nejsou možné bez pokání a obrácení. Proto musí jednat podle zásad spravedlnosti, jak je vyjádřena Božím zákonem a její autonomie na církvi neznamená libovůli, nýbrž nutnou svobodu trestat v souladu s Boží vůlí škůdce společnosti tam, kde se nekryje s Boží říší lásky a odpuštění ("levá ruka Boha").

Ve 20. století to byli komunisté a fašisté, kteří byli novodobými pendanty středověkých radikálních fanatiků: slibovali svým stoupencům eschatologická království (tisíciletá říše v Nové Evropě, komunistický ráj na věčné časy) dosažitelná pouze apokalyptickou transformací světa (likvidace méněcenných ras, případně třídních nepřátel), v praxi realizovanou pomocí násilných zvratů (revoluce a puče, byť někdy jako v případě Hitlerova uchopení moci r. 1933 nebo tzv. "Vítězného Února" 1948, pololegálního charakteru). Po dosažení moci popřeli základní právní principy svých států (oddělení zákonodárné a výkonné moci, nezávislost justice) i právo samotné buď jeho lživou aplikací (stalinské inscenované procesy, nacistické Volksgerichty) či jeho naprostým chyběním (možnost zavřít člověka do lágru bez právního důvodu nebo zcela chybějící právní rámce holocaustu Židů či hladové genocidy Ukrajinců). A to nejzásadnější, oba typy režimů popíraly nepodmíněnou Bohem danou důstojnost lidské osoby a obětovali konkrétní jedince pofidérnímu blahu chimérického celku (národa nebo masy).

Z těchto důvodů jsem přesvědčen, že by Luther sám fašisty a komunisty nepokládal za legitimní formu vlády v Boží službě, nýbrž za ony "vzteklé psy", na které má vrchnost vzít pořádný klacek. Luther byl (od studentských slavností na Wartburgu r. 1817) v národě uctíván především jako vzorový prototyp Němce, ačkoliv on sám se k německému národu častokrát vyjadřoval kriticky (vyhrožoval, že na Německo přijde brzo Boží soud) nebo s posměchem ("žeru jako Čech a chlastám jako Němec"). Myslím, že u něj došlo ke stejné dezinterpretaci jako u Jana Husa v českém národním obrození (Hus jako prototyp správného češství a "bojovník proti církvi" – ač sám kněz a autor výroku "lepší Němec dobrý nežli bratr zlý") které  později pervertovalo do zneužití jeho postavy komunisty (Husovým výrokem "psi se o kost perou – vezmi jim ji a přestanou" šermovali proponenti bolševické anticírkevní politiky).

Český evangelický myslitel Emanuel Rádl k tomu poznamenává v knize "O německé revoluci" (1933, s. 95):

K Lutherovi jsme vzhlíželi jako k dovršiteli reformace Husovy, proti autoritě instituce postavil autoritu osobního svědomí, vlastní to fundament našeho novodobého života. Lutherova slova o křesťanu jako "svobodném pánu všech věcí a nikomu nepoddanému" nám zněla v uších. Za války světové však jsme byli zmateni o pravém smyslu učení Lutherova: v jeho jménu kázali Němci válku proti celému světu. Od té doby němečtí luteráni protestují zatvrzele proti všemu, co jest v lidstvu ušlechtilého, humánního vzdělaného, dnes ve jménu Lutherově prohlašují absolutismus Hitlerův, učí že jedině masa, dokonce jedině rasa přírodou daná platí a jednotlivcovo svědomí že jest vzpourou proti Pánu Bohu. I vznikají v nás pochybnosti: kdo rozumí Lutherovi lépe, my, kteří jsme v něm hledali oporu pro víru v odpovědnost jednotlivce, či němečtí pastoři, kteří z Luthera dělají baštu nového, materialistického papežství?

Hitler a církve

Adolf Hitler, pokřtěný římský katolík, který v mládí zpíval na kostelním kůru, z katolické církve nikdy oficiálně nevystoupil. Militantní ateisté podukazují na to, že Hitler měl často plnou hubu Boha, Prozřetelnosti, Vyšší moci, Nebes apod. a nacismus je tedy jakési terminální stádium křesťanství. Pokud ovšem analyzujeme jeho projevy, zjistíme, že jeho "bůh" měl k biblickému Bohu Ježíše Krista dosti daleko: už od dob osvícenství se vtělený Bůh Izraele pomalu rozpouštěl do jakéhosi nezřetelného všeobjímajícího "dobrotivého Otce nad hvězdami" (F. Schiller) a Ježíš tiše degeneroval do pouhého náboženského génia, proroka a "snivého rabbiho" (Renan), jehož učení bylo čistě hlásáním správné morálky a kterého dezinterpretoval až apoštol Pavel. Náboženská scéna Německa a Rakouska 19. století byla nadto prolezlá romantickým mysticismem, teosofií, okultismem a novopohanství, mnohé okultní společnosti (Thule, Arisofický spolek aj.) podporovaly vznikající nacistické hnutí. V Hitlerových představách byl Ježíš Áriec (vliv talmudické legendy o jeho nemanželském původu od římského vojáka), který hlásal vykoupení skrze čistotu krve, ale jeho původní učení bylo pokaženo zlými židovskými rejdy jistého Šavla z Tarsu, jen zbytky zůstaly zachovány ve středověkých legendách o sv. Grálu apod. "Křesťanskou mythologii" považoval za "vrstvu loje" na původním germánském kmenovém náboženství.

Různé Hitlerovy názory na církve je možné najít v Mein Kampfu, ten je ovšem potřeba jakožto propagandistický spis brát s určitou rezervou: když vůdce SS H. Himmler vystoupil z církve, Hitler jej vyplísnil, že si nemohou dovolit otevřený boj proti církvi aby neztratili podporu katolických kruhů. Proto výroky z této knihy je potřeba brát jako informace, které chtějí slyšet čtenáři, a ne jako skutečné názory autora. Zajímavější jsou Hitlerovy názory, které pronášel v úzkém kruhu svých věrných, kde svým myšlenkám popouštěl uzdu mnohem volněji. R. 1941 např. prohlásil:

Bolševismus je nelegitimním dítětem křesťanství. Obojí je vynálezem židovstva. Křesťanství vneslo do světa úmyslnou náboženskou lež. Bolševismus praktikoval lež tímž způsobem…

V knize "Hovory s Hitlerem" (Gespräche mit Hitler, česky Mluvil jsem s Hitlerem, 1946) cituje gdaňský diplomat H. Rauschning Hitlerův obdiv ke katolické církvi – nikoliv ovšem k jejímu učení, ale její k organizovanosti a schopnosti ovládat masy lidí. Zato pro evangelíky měl Vůdce jen slova pohrdání jako pro ubožáky s otrockou morálkou, kteří v neděli poníženě chodí k vrchnosti na pečenou husu a tísní se tam na konci stolu mezi služebnictvem ("Protestanti nemají žádnou víru, kterou by brali vážně, a nemusí také hájit tak velkou vladařskou moc jako Řím." s. 67).

V Rauschningových "Hovorech" Hitler také nastiňuje mediální taktiku určenou k diskreditaci církví před jejich plánovanou likvidací:

Nebudu z nich zaručeně dělat mučedníky. Dáme jim pečeť sprostých zločinců. … Dám psáti filmy. Ve filmu budeme ukazovati historii těch černých. Tu bude pak možno se obdivovat spoustě nesmyslu, zištnosti, ohlupování a podvodu. Jak tahali peníze ze země. Jak čachrovali s Židy o závod, jak se dopouštěli krvesmilství. Uděláme  to tak napínavé, že každý se bude chtít na to podívat. Lidé budou stát před kiny ve frontách. A kdyby se zbožným občanům snad zježily vlasy, tím lépe. Mládež to vezme za svou věc. Mládež a lid. Ručím za to, že budu-li chtít, zničím církev v několika letech. Tak je to vše duté a tak naveskrz vetché a prolhané, celá ta okázalost víry. … Až budu mít mládež, ať se staří belhají do zpovědnic. Ale mládež, ta bude jiná. Za to ručím. (s. 65-66)

Rauschning k tomu poznamenává:

Později jsem musil na to často myslit, když začaly procesy s devisami, později s mravnostními delikty proti katolickým duchovním, aby byli v očích masy označeni jako zločinci a aby jim byla předem odňata věrohodnost mučednictví v duchovním boji. Bylo to zchytralé, a jak lze vidět, záměrně připravené počínání.

Samozřejmě netřeba dodávat, že podobnou taktiku rozvinuli také komunisté (u nás od zmanipulovaného "dokumentu" o Číhošťském zázraku a Vávrových filmů o husitech po normalizační "30 případů majora Zemana") a i v současných hromadných sdělovacích prostředcích se objevují filmy tohoto typu, zvláště nápadně vždy před legislativním projednáváním nějaké otázky týkající se církví nebo náboženství (alespoň v Česku).

Evangelíci, katolíci a nacismus

Častým argumentem katolických apologetů proti evangelíkům je doložitelný fakt, že (až do uzavření konkordátu Třetí Říše s Vatikánem) měla NSDAP volební podporu spíše v severních krajích Německa, tedy v zemi s převážně prostestantskou tradicí. Katolická část Německa dávala přednost tradičním katolickým stranám, z nichž ovšem jedna (von Papenovo Centrum) vstoupila s Hitlerem do koalice (Rádl k tomu poznamenává (s. 103): "Jako jsou mezi německými protestanty jednotlivci i celé skupiny, které vládu Hitlerovu těžce nesou a které pracovaly upřímně pro mír mezi národy, tak jest mezi německými katolíky mnoho mužů a směrů, které Hitlera podporují. Nemluvme o jednotlivcích jako jest vynikající katolický politik von Papen; ale i sama theorie o státu jako systému násilí vnikla hluboko do německého katolictví."). Nacismus sám však vznikl v mnichovských putykách, tedy uprostřed katolického Bavorska, Hitler byl, jak už bylo řečeno, katolický Rakušan a přestože na začátku 30. let rakouským nacistům úspěšně konkurovala Dollfusova klerofašistická strana, r. 1938 bylo Rakousko již zcela pod vlivem nacistů a uvítání, které Hitlera čekalo v Rakousku po "anšlusu", v mnohém předčilo ovace prokazované mu přívrženci v samotném Německu (zaťaté pěsti a vzdor Němce "uvítaly" až v Praze).

Úspěch nacismu tkví především v tom, že jeho idejím, vzniklým v rakousko-bavorském prostředí, dodala pruská část Německa spolehlivý výkonný aparát, založený na ovoci náboženské Pruské unie z r. 1817 (vražedná kombinace lutherského respektu k "magistrátu" a kalvinistického kultu kázně a poslušnosti). To potvrzuje i nacistický válečný zločinec Arthur Seyss-Inquart, který před Norimberským tribunálem prohlásil:

Jihoněmec má dost představivosti a emocionality k tomu, aby se upsal fanatické ideologii, ale obvykle má pro svoji vrozenou humánnost zábrany k provádění jejích excesů. Prušák nemá vůbec žádnou představivost, aby myslel v pojmech abstraktních rasových a politických teorií, ale když je mu něco řečeno, tak to vykoná.

Konfesijní rozvrstvenost nacistů byla zhruba stejnoměrná, ke katolíkům patřil, jak bylo řečeno, sám Hitler, dále vůdce SS Heinrich Himmler (v mládí velmi horlivý, často chodil ke sv. přijímání, později z církve vystoupil), velitel Osvětimi Rudolf Höss (v mládí ministroval a na přání otce se měl původně stát knězem, později z církve vystoupil), protektorátní tyran Karl Herrmann Frank (před popravou odmítl duchovní útěchu, když zjistil, že kněz byl vězněm koncentračního tábora), jeho jmenovec z Generálního governmentu Hans Frank (během Norimberského procesu se do ŘKC kajícně vrátil) nebo zločinecký protektor Reinhard Heydrich. K luteránům patřili např. tajemník NSDAP Martin Bormann (jeho syn po válce přestoupil k ŘKC a stal se knězem, aby smyl otcovy hříchy, odmítl však změny II. vatikánského koncilu, odešel z kněžství a oženil se; jeho jméno figurovalo i v kněžských pedofilních aférách), Rudolf Hess (Hitlerův stranický zástupce) nebo ministr vnitra a poslední říšský protektor Wilhelm Frick.

Globálně určit, která z konfesí se více stavěla proti Hitlerovi a která mu šla více na ruku, je poměrně obtížné. Pro katolickou církev byla poměrně těžkou ranou podezřelá smrt k nacismu nepřátelského papeže Pia XI. a jeho nahrazení povolnějším Piem XII., projevy odporu tak byly víceméně akcemi jednotlivců. Mnoho duchovních bylo odvlečeno do koncentračního tábora, z katolíků lze vyzdvihnout např. františkána M. Kolbeho, který se v Osvětimi obětoval za spoluvězně (paradoxně i přesto, že byl před válkou znám jako velký antisemita), nebo kardinála Galena, který r. 1941 v kázání odsoudil program zabíjení duševně nemocných, za což si vysloužil "jen" domácí vězení; dalších katolických obětí byl nespočet (kněží, řeholníků – karmelitánka židovského původu Edith Steinová nebo moravská rodačka Helena Kafková – ale i laiků, kteří např. z důvodů svědomí odmítli sloužit ve Wermachtu).

Významným německým evangelíkem v odboji byl theolog Dietrich Bonhoeffer – člen Vyznávající církve a účastník spiknutí proti Hitlerovi, popravený v koncentračním táboře Flossenburg. Spolu s ním zahynulo také několik aktivních evangelických laiků, jmenovitě např generál Hans Oster a další. Další pozoruhodnou postavou byl např. farář Paul Robert Schneider, zatčený gestapem za exkomunikaci nacistů z evangelické církve. Po různých peripetiích nakonec skončil v Buchenwaldu v pověstném "bunkru". Z jeho okna často promlouval k vězňům shromážděným na "apelplacu" a narušoval tím chvástavé řečnění SS lagerführera Kocha. Nacistům ovšem jednoho dne došla trpělivost a Schneider byl zabit smrtící injekcí. Přesvědčenou evangeličkou byla také Sophie Schollová, členka studentské odbojové skupiny "Bílá růže", popravená nacisty za tisk a rozšiřování letáků proti Hitlerovi. Zastřešující evangelickou organizací odporu proti Hitlerovi byla Vyznávající církev se svým manifestem Barmenské teze, který odkrýval učení tzv. "Německých křesťanů" jako protikřesťanské hereze a dezinterpretaci Evangelia i reformační tradice.

Závěrem zbývá dodat, že ještě než se začnou vyvozovat sáhodlouhé závěry z toho, v kterých regionech měli nacisté jakou volební podporu, je třeba zamyslet se i nad následujícím. V mnoha zemích byla jistě římskokatolická církev (či alespoň její slušná většina) "na straně národa"; přesto např. v Československu přispěla konzervativní katolická inteligence k marastu pomnichovské II. republiky, který vedl k rozkladu na tzv. Protektorát a "Slovenský štát". O úloze ŘKC ve "Slovenském štátě" raději pomlčím, i když mnohem zrůdnějšího selhání došla např. v chorvatském ustašovském režimu, kde se členové františkánského řádu aktivně podíleli na genocidě, nebo do určité míry také na Ukrajině. Příznačné je také to, že vyhlazovací tábory vyrostly v tradičně katolickém Polsku, kde antisemitské obyvatelstvo s nacisty v honu na Židy příkladně spolupracovalo; vznik Osvětimi nebo Treblinky v takovém Holandsku nebo Dánsku (kde si žlutou hvězdu na protest proti segregaci nasazovali i nežidovští Dánové včetně krále) by byl podle mne nemyslitelný.

2 thoughts on “Evangelíci a nacismus

  1. Vdaka za pekne rozobratie. Aj moje pokusy o nacretie do historie ukazuju podobne. Ale obavam sa, ze niektorym ludom nepomoze ani toto. Skratka neuveria… pretoze styri nohy dobre, dve nohy zle….

  2. lubo batka st

     Dlho som rozmýšľal, na čo je asi dobrý spomínný článok br.hrimarka. Táto štúdia br. tvi mi dala odpoveď. Opäť sa potvrdilo, že všetko zlé je na niečo dobré. Ak prichádza  na "prekvapujúce  a smutné zistenie" kvalifikovaná reakcia a temer učebnicová ukážka, ako treba  "najprv čítať  a potom písať", najmä o tak zložitých a citlivých otázkach, ako  sú fenomény fašizmu a komunizmu,  pôsobí to určite úľavu , ale aj povzbudenie, že za pravdu sa bojovať oplatí.

    Pisateľa tvi to iste stálo dosť času – ktorý obetoval na prípravu a napísanie tejto štúdie a ja  túto obeť  vnímam ako skutočnú lásku k nám , spolu s láskou k pravde, čo by malo byť ozdobou každého verného kresťna, evanjelika. Nie  márna sebachvála , alebo bezhlavá kritika, ale poctivá služba. Preto úprimne ďakujem, za seba i za iných, ktorí  ECAV majú úprimne radi. 

        Nemá byť znížením, skôr možno malou prosbou, aby príležitostne, náš  erudovaný priateľ tvi napísal ešte niečo viac o Vyznavačskej cirkvi v Nemecku za Hitlera a jej význame, i keď netvrdím, že bola rovnocenným súperom pre Deustche christen. Srdečne zdravím! Lubo Batka st.

Leave a Reply