Zjevení Janovo jakožto Píseň o naději

Můj starší text jako reakce na video o době konce: http://en.sevenload.com/videos/mtE77jY-Doba-Konca. Viz komentáře k mému Adventnímu kázání o víře ve vzkříšení. Název textu inspirován knihou faráře Rejchrta.

 

 

 

Milé sestry a drazí bratři,

jsem rád, že se můžeme dnes věnovat poslední knize Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) – Zjevení Janovu čili Apokalypse. Předně proto, že věřím, že nám bylo shůry dáno žít na počátku doby konce tohoto věku či tohoto světa (hebrejsky olámu, řecky aiónu, latinsky saecula). Moderně vyjádřeno se jedná o konec " tohoto systému věcí" čili dosavadního uspořádání lidské společnosti a civilizace vůbec, které má co činit s tzv. padlou lidskou přirozeností čili s lidskou hříšností. Blížící se vrchol dějin "padlého" (hříšného) lidstva podle mne zřetelně signalizuje vývoj světových událostí po roce 1989, z nich nejnověji zejména problematický průběh "války proti terorismu" po roce 2001 či unáhlené rozšíření Evropské unie v roce 2004. A tak se Zjevení Janovo čili Apokalypsa stává pro nás navýsost aktuální.

Jde však o knihu, která žel vyvolává četné různice a působí mnoha rozdělení mezi křesťany. Svérázným výkladem knihy Zjevení je známá nejen náboženská společnost Svědků Jehovových, ale také třeba Církev adventistů sedmého dne. Během staletých dějin křesťanských církví vznikly až čtyři hlavní přístupy k výkladu Zjevení Janova: preteristický přístup, futuristický přístup, historicistický přístup a idealistický přístup (viz např. Průvodce životem – Zjevení, LUXPRESS, s.r.o. ve spolupráci s INTERNATIONAL BIBLE SOCIETY, Praha 1997, ISBN 80-7130-067-5, str. 11). Podle preteristického přístupu Jan sepsal Zjevení pro povzbuzení tehdejších křesťanů, kteří byli pronásledování autoritami římského impéria. Futuristický přístup postuluje, že Zjevení kromě prvních tří kapitol popisuje události, k nimž dojde až před samotným koncem světa. Podle historicistického přístupu kniha Zjevení zaznamenává historické události od Janových dnů do Kristova návratu a po něm. Idealistický přístup konečně pohlíží na Zjevení Janovo jako na symbolické ztvárnění dlouhodobého zápasu dobra se zlem, nepopisuje tedy žádné konkrétní události a je aplikovatelné v kterémkoli dějinném okamžiku.

Každý z výše uvedených přístupů má své horlivé zastánce. A tak historicistický přístup převládá u adventistů sedmého dne (viz např. Doukhan, J.: Křik nebes, Prorocké studie knihy Zjevení, Advent-Orion, Praha 1999, ISBN 80-7172-126-3). Idealistický (duchovní) přístup v řadě případů aplikují Svědci Jehovovi – viz např. Zjevení, Jeho slavnostní vyvrcholení se přiblížilo, Watch Tower Bible And Tract Society of Pennsylvania, U.S.A., 1991. Préteritální (minulostní) přístup je populární zejména u tradičních církví (viz např. Nový zákon s výkladovými poznámkami, Česká biblická společnost v Evangelickém nakladatelství, Praha 1991). Futuristický (budoucnostní) přístup zase převažujev letničních či evangelikálních kruzích (viz např. Bubík, R.: Slavná budoucnost Božího lidu, Křesťanský život, Albrechtice 2001, ISBN 80-7112-063-4). Ovšem žádný z těchto přístupů se neosvědčil jako jediný správný způsob chápání knihy Zjevení.

Navzdory tomu dochází k dalším štěpením mezi křesťany v pohledech na knihu Zjevení (např. v otázkách vytržení Církve, "velkého soužení" Izraele, sto čtyřiačtyřiceti tisíc označených ze všech pokolení Izraele atd.). Za zvlášť významný považuji rozdílný pohled na Millenium Tisícileté království. V dějinách církve se myšlenky zvláštní tisícleté mesiášské říše ujalo hnutí zvané chiliasmus (z řeckého chilioi čili tisíc) nebo millenarismus (z latinského mille čili opět tisíc), které vedlo k některým výstřelkům např. v rámci husitství či u novokřtěnců v Münsteru. Reformované církve odmítají světskou vládu zbožných v království světa před vzkříšením z mrtvých (viz Augsburská konfese, článek XVII. O Kristově návratu k soudu). Podobně i katolická teologie. Naopak evangelikálové očekávají nejdříve uskutečnění pozemského Mesiášského Tisíciletého království a pak teprve příchod Nového nebe a Nové země čili Věčnosti. Mezi křesťanskými vykladači tak existují tři rozdílné pohledy na údobí "Tisíce let" (viz např. Průvodce životem – Zjevení, LUXPRESS, s.r.o. ve spolupráci s INTERNATIONAL BIBLE SOCIETY, Praha 1997, ISBN 80-7130-067-5, str. 34). Premileniálisté věří, že Ježíš Kristus se vrátí před pozemským Tisíciletým královstvím. Postmilenialisté věří, že Kristus se vrátí až po skončení Millenia, ve kterém spatřují skutečné období míru a pokoje, zprostředkované na zemi církví. Amilenialisté pak chápou tisíc let jako symbolické vyjádření období mezi Kristovým odchodem do nebe a jeho návratem na zem. Millenium podle nich představuje éru vlády Krista v srdcích věřících a v církví, shoduje se s Věkem církve (Dobou milosti) a vyvrcholí Kristovým návratem na zem. Vzhledem k tolika rozdílných pohledům se Tisícileté království stěží může stát závazným bodem křesťanského učení. Přestože jsou na otázky Millenia různé, jedno však zůstává jisté: Kristus přijde a shromáždí všechny své věrné. Proto by různost názorů na tuto věc křesťany neměla rozdělovat.

Soudím, že vztah řady křesťanů ke knize Zjevení, zejména k jejím "apokalyptickým" obrazům pohrom, katastrof a zkázy, závisí na to, jaká u nich převládá psychická orientace. Křesťany s převahou nekrofilní orientace (tedy s převahou "pudu k smrti") lákají především obrazy tvrdých Božích soudů a trestů nad zpronevěřilým a hříšným lidstvem. Pro křesťany s převahou biofilní orientace (tedy s převahou "pudu k životu" je však Janova Apokalypsa paradoxně naopak "zpěvem o naději" (slovy Luďka Rejchrta). Tato naděje se týká konečného vítězství nad hříchem, smrtí, nespravedlností, lží a nenávistí. Satan a jeho služebníci jsou zde po úporném boji definitivně poraženi a proto může v  plnosti přijít Boží království lásky a spravedlnosti.

Garantem splnění všech těchto nadějí a všech Božích zaslíbení není nikdo jiný než sám Boží Syn, Ježíš Kristus a jeho očekávaný druhý příchod na zemi. Právě v osobě Ježíše Krista spočívá hlavní odlišnost knihy Zjevení od spisů židovské apokalyptiky. Kniha Zjevení se bezesporu kromě evangelijních zdrojů (jde o tzv. malé apokalypsy – Matouš 24, Marek 13, Lukáš 21) a starozákonních textů (hlavně knihy Daniel) opírá o apokalyptické spisy raného židovství (částečně rovněž využívá i pohanské motivy – blíže viz např. Lawrence, D. H.: Apokalypsa, Garamond, Praha 2002, ISBN 80-86379-32-9). Sama však není považována za apokalyptický spis, nýbrž za prorockou knihu, kdy Jan vystupuje jako prorok tlumočící Boží zvěst. Proroctví (hebrejský massá – Boží výrok, nábí – prorok, řecky se prorok řekne profétés, proroctví pak proféteia) je obecně mluvením pod Boží inspirací, zprostředkováním Božích slov, Boží rady. V novozákonní církvi mají proroctví širší rámec než pouze předpovídat budoucnost. Nejde nutně o to něco předpovědět, nýbrž vynést a vyslovit, co do prorokova srdce vložil Bůh. V tomto smyslu je každá řeč z Božího pověření proroctvím. Proroctví tak může být i napomenutím, vysvětlením či varovnou prognózou (pokud se nevzpamatujeme, špatně to dopadne, pokud se vzpamatujeme, může to dopadnout dobře).

Jan ve Zjevení slyšel (měl audice) a hlavně viděl – měl tedy především vidění obrazů čili vize. Zjevení – řecky apokalypsis, doslovně odhalení, zjevení tajných, skrytých skutečností. Příslušné řecké sloveso zní apokalyptein, které znamená odhalit, zjevit tajné, skryté skutečnosti – zde dal Bůh Otec zjevení nejprve Kristu a ten je předal svým služebníkům. Konkrétně skrze anděla vykladače Janovi (viz Zj 1,1). Správná židovský apokalyptik se skrývá za výrazné postavy, kterým bývají zjevení fiktivně připsána (jde např. o Abrahama, Henocha, Ezdráše či Báruka). V případě Zjevení Janova je tomu, jak vidíme, jinak. Autor Zjevení bývá většinou ztotožňován s apoštolem Janem, autorem Janova evangelia a Janových listů. Tento názor však není jednomyslný. Někdy za autora je považován Jan presbyter či některý ze stoupenců a žáků apoštola Jana. Každopádně má jít o židovského křesťana a ranně křesťanského putujícího proroka, který byl asi dost uznávanou osobností a duchovní autoritou. Svědčí o tom označení Theologos v titulu některých rukopisů – Zjevení Jana Theologa (např. v Kralické Bibli). Theologos znamená bohoslovec, svědek mluvící Boží slovo, je to myslitel a kazatel zároveň, je také prorokem (má prorocké poslání). Janova Apokalypsa se liší od židovských apokalyptik dále tím, že se týká jak budoucnosti, tak přítomnosti, kdežto židovské apokalypsy jsou zaměřeny čistě do budoucnosti. Navíc nový aión, který Židé kladou výlučně do budoucnosti, již podle Zjevení Janova (v souladu s celým Novým zákonem) již začal a čeká pouze na své dovršení. Židovské apokalyptické spisy – jako etiopský Henoch, třetí kniha Sybilina, Závět dvanácti proroků, Damašský spis, Válečný svitek kumránský, Život Adama a Evy, 4. kniha Ezdrášova, syrský a řecký Báruk, Apokalypsa Abrahamova, Závět Abrahamova a další – jsou dokonce považovány pouze za výplod lidských spekulací. Samí židovští bohoslovci jsou totiž přesvědčeni, že v době sepsání židovských apokalyptik Duch svatý již nepůsobil na píšící autory – podle nich hlasy Bohem poslaných proroků utichly již na rozhraní čtvrtého a třetího století před Kristem. Křesťané o Boží inspiraci knihy Zjevení nepochybují, neboť sám Jan píše o sobě (Zj 1,10): "ocitl jsem se ve vtržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice."

Zjevení Janovo je tedy Bohem inspirovaným proroctvím a jednou ze zvláštností novozákonních proroctví se považuje to, že nejde předem přesně vyspekulovat čas a způsob jejich naplnění, nýbrž naopak lze rozpoznat jejich naplňování až v reálně probíhajících jevech či dokonce už v  proběhnuvších událostech. Teprve pak na tomto základě lze do určité míry předvídat budoucí vývoj. Z toho plyne, že konkrétní průběh apokalyptických dějů lze jen zhruba odhadovat, nicméně Bůh v osobě Ježíše Krista je garantem všech zaslíbení obsažených v knize Zjevení a týkajících se porážky Satana a všech Božích nepřátel, včetně smrti jakožto posledního nepřítele (viz 1 K 15,26 a Zj 20,14). A také záchrany všech věrných Božích služebníků, a to i těch, kdo položili svůj život ve službě Bohu či zemřeli ve víře v Něho v průběhu celých dějin lidstva. Boží spása čili záchrana má tak individuální i společenský rozměr čili se týká jak lidstvo jako celku, tak rovněž jednotlivce, jednotlivého člověka.

Ježíš Kristus jakožto jednorozený Boží Syn je tím pravým nositelem naděje a Boží spásy v knize Zjevení (a nejen v ní). V tom Zjevení Janovo navazuje na židovské apokalyptické myšlení, které všechno očekává od Boha a nedůvěřuje lidskému snažení. Křesťané tak smí doufat v přímý Boží zásah do lidských dějin, ve kterém podstatnou roli hraje druhý příchod Ježíše Krista na zem. A tak o tomto druhém Kristově příchodu slyšíme jak v první kapitole Zjevení Janova (Zj 1,7), tak v poslední kapitole Zjevení Janova (Zj 22,20). Právě naděje na Kristův návrat má pak dávat křesťanům sílu vytrvat a zachovat svou víru i v utrpení, provázející skon starého aiónu (věku či světa) a definitivní vítězství nového aiónu (věku či světa).

I v době konce starého věku (světa) budou křesťané vystavení útokům Božího protivníka a jeho démonických či lidských pomocníků. Proto mohou od své křesťanské víry odpadnout a tak ztratit počátečně darovanou spásu. Zabránit tomu představuje jeden z cílů knihy Zjevení. A tak Jan tolik apeluje na odpovědnost křesťanů za již darovanou a přece ještě očekávanou spásu. Naděje na Boží přímý zásah v podobě Kristova návratu by se měla stát i pro nás dostatečným povzbuzením i dostatečnou útěchou. A jelikož přesný čas Kristova návratu nikdo nezná a nemůže znát (viz Mt 24, 36, Mk 13, 32 či Sk 1,7), musíme si zachovat pevnou víru a být stále připraveni. Vždyť v Písmu stojí (L 18,7 – 8, kralický překlad): "A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim? Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?"

Bez víry totiž "lidská přirozenost nevzývá Bohu, nic od Boha neočekává, nesnáší kříže, ale hledá lidskou záštitu a důvěřuje lidské záštitě”, jak mám vystižně připomíná Augsburská konfese v článku XX O víře a dobrých skutcích (odstavec 11). Proto hned na to i nám Augsburská konfese připomíná, že “Kristus řekl: Beze mne nic nemůžete učiniti (Jan 15,5).”

 

                                            Stanislav Heczko

 

One thought on “Zjevení Janovo jakožto Píseň o naději

  1. lubo batka st

            Vďaka za ucelený, odborný a podnetný pohľad na  knihu Zjavenie Jána.

            S trochou nadľahčenosti by som povedal, že  Standa je  veľmi vážny kandidát na zisk "Lutherovho doktorského klobúku", ktorý reformátor  svojho času ponúkol ako cenu za najlepší výklad Zjavenia.

            Môj osobný prístup je  tak trochu podobný tým súťažiacim slepcom, ktorí mali popísať ako vyzerá: slon. Po tom, ako sa ho mohli na jednom mieste dotknúť a ohmatať… každý povedal  čomu je slon podobný- a čiastočne mal  každý pravdu. Podobne ako zmienené 4 prístupy o Zjavení – a ešte niečo ostáva ako tajomstvo. Čiže rešpektujem  výrok  apoštola: Z čiastky  poznávame a z čiastky prorokujeme…

              Pokiaľ ide o tie udalosti posledných rokov, tak ako všetky predchádzajúce (!) ukazujú, kto je Pán (Pánom  

    džungle…) a tak aj  na tie známe Božie mlyny…

                                                     Srdečné pozdravenie! 

Leave a Reply